XVIII.
Klid a mír ji plnilplnil, i když soudili ji.
Pater Mateřovský sám ji zbadat chtěl:
oči jako meč jí v srdce až se ryjí,
hlas hned rozbouřen, hned jak by odpouštěl.
Ona patří naň a jen jí duší kmitá,
jak k ní přicházel, když byla dítětem,
jak ji peklem děsil přísný jesuita,
bludaři kde hoří v místě prokletém –
že to on, jenž přišel, sotva matku její
od dítěte, chotě navždy odvezli,
knihy od komínu hledat ku nístěji,
všude vnikat, všude vrhat pohled zlý –
jiný jako on že přišel na praděda
z rodiny jej vehnat v smrti objetí –
jiný jako on že knihy jejich, běda,
odnesl a dal jim v ohni shořeti –
na sta jich jak on že všude blíž i v dáli
vpadá do stavení, týrá boží lid,
knihy volným duchem naplněné pálí,
pravdu hledajícím béře mír a klid –
po sto let že jiných jak on na tisíce
mocné světa volá český na národ,
k pomstě volá meče katů, šibenice,
palaše a pušky, pík a mečů hrot,
88
klidně zří, jak těla, duše krvácejí,
jak sem cizích letí hejna havranů,
před nimi jak jedni dům svůj opouštějí
a jak druzí nesou v něm svou pohanu...
„– Pověz, šla jsi domů ke své bábě zase,
snad i v jiné domy bludu, zlotřilá?“
ptal se soudce její, hněv a zlobu v hlase –
ona jenom na něj tiše patřila.
Vzpomněla jen, jak stál Kristus před Pilátem,
aniž na obranu otevřel svých úst –
a tak při zvolání kněze tolikátém
mlčí, dává jeho hněvu, zlobě růst.
Vzpomněla též, jak děl Kristus: Nepečujte,
kterak mluvit, byste zvítězili snáz;
dánoť bude vám, co říc’ – jen pevné stůjte,
nemluvíteť vy, duch boží mluví z vás.
A když řekl kněz: „– Vím, ubohé jsi dítě,
bába kacířka tě k zlému zavedla –“
porozuměla, že prostírá jí sítě,
řekla pevně, třeba více pobledlá:
„– Nesvedla mne bába, šla jsem sama stezkou,
kudy kázalo mně jít mé svědomí:
řeč jsem slyšela vás mluvit hladkou, hezkou,
ale tvrdou, že div šíj mi nezlomí.
Viděla jsem proti bábě hněv váš prudký
a zas její tichou, mírnou dobrotu –
a to potrhalo všecky vaše útky,
to mne zachovalo předků životu.
89
Slyšela jsem Krista kázat: Milujte se! –
a vy nesli jste nám jenom nenávist,
zřela jsem, jak všecko před vámi se třese,
před vaším jak hněvem nikdo není jist.
A tak símě, jež jste vkládali v mou duši,
nemohlo v ní vzklíčit ani na chvíli –
vaše slova sice zněla kol mých uší,
k svědomí však vaše činy mluvily!...“
„– Zadrž, děvče, zastav slova bohaprázná,
vcházíš nebezpečnou jimi na cestu –
ruka světské moci dosáhne tě rázná,
nebudu s to, chránit tebe od trestu!“
„– Nemohu již mlčet, musím pravdu mluvit,
neboť Kristus žádá: vyznat – nezapřít!
Půjdu za tím, jehož věnec z trní uvit,
nezapru ho, ať bych měla pro něj mřít!“
„– Ubohá, je z kořen vyvrácena všecka,
svatá slova dí, však obrácená v blud!
Kéž jí mírně tresce spravedlnost světská,
kéž k ní milosrden jest i bič i prut!“
Spravedlnost světská buďbuď, že tvrda byla,
buďbuď, že nechápala, co děl kněžský ret,
dala dívce poznat, co jest moc a síla
a jak bolí důtky uzlovaté v hřbet...
Přivedli zas dívku, když trest vytrpěla –
ale nenaříká, nelká, neúpí,
byť se slza v očích od bolesti chvěla,
byť se zardívala od své potupy.
90
„– Nuže, uznej blud svůj, vrať se k církvi svaté,
konej poslušně v ní svoji úlohu –“
kněz k ní obrací se mírně, ruce spiaté.
Dívka na to krátce: „– Nechci – nemohu!“
„– Považ, že se zhubíš, přijde míra trestů,
že jí není s to tvé tělo unésti –
neposlechneš-li nás, božích věrozvěstů,
spadne na tě celá tíha neštěstí!“
„– Nebojte se těch, kdož tělo zabíjejí,
ale duši zabít nemohou, dí Pán – –“
„– Zarytá!“ kněz volá, hněvem rty se chvějí –
a moc světská velí: „– Ještě dvacet ran!“
Nazpět přivedli ji, sotva údy vláčí,
ret se zatíná a křiví v bolestech –
ale nezakvílí, oči nezapláčí,
ústům neunikne sten, ba ani vzdech.
„– Nuže, teď snad, když jsi tolik vytrpěla,
abys krutějšímu ušla osudu,
budeš povolnější!“... Slza se jí skvěla
v oku, ale ústa řekla: „– Nebudu...“
Hněvem rudý volá kněz: „– Nuž, zatvrzelá,
nestačí-li rány, naučí tě hlad!“
Ale ani tou se hrozbou nezachvěla,
mlčky odcházela ve vězení chlad.
Tam když vysílena v bídné klesla lože,
v úsměvu si na svou bábu vzpomněla,
zašeptala: „– Žes mne sílil, díky, Bože!“ –
sáhla k srdci – mrak ji objal – omdlelaomdlela.
91