XIX.
Křehký tvor je člověk lehounké jak chmýří,
jako pampeliška luční v odkvětu:
přijde vítr boží, bílá pírka zvíří
a již od stonku jak sníh jsou v rozletu.
A co přece útrap, bolestí co snese,
břemen nevýslovných, soužení a muk,
ran, že pod nimi by klesly stromy v lese,
že by neodolal jim ni tvrdý suk!...
Jak je dobře, že nám příští okamžiky,
dny a léta skrývá temná opona,
která zastírá a tlumí krev i vzlyky,
vše, co v budoucnosti člověk překoná!
Nebýt jí, by tělo schlo jak polní tráva,
mrazem pólů strach by vnikal do kostí,
sníh by zaleh’ skráň, jak v lednu napadává,
duše zmírala by v těle úzkostí...
Jenom tušení když k Alžbětě se sneslo
ve hlubinách lesa temné za noci,
když se zdálo jí, že z rukou ztrácí veslo –
jak se utíkala k boží pomoci!
Jaká úzkost hrozná srdce jímala jí
z toho, co v té noci tušil temný cit!
Což zřít kdyby mohla, co se vskutku tají
ve tmách pro ni, jaký osud je tam skryt!
92
Teď ten osud žila hořčí zeměžluči,
tvrdší nežli skála, těžší balvanu –
bolest čekala ji každým jitrem prudší,
větší muka, trýzeň každém po ránu.
Každý úd ji bolel, když se s lože zvedla,
s větší bolestí vždy na lože se klad’ –
sotva vláčela jej umdlená a zbledlá,
vyzáblý když o ni opíral se hlad.
Když ji objímal, když jako upír chladný
síly střebal jí a krev pil z jejích žil,
když byl jejím druhem na noci a na dny,
by ji ponenáhlu, zdlouha usoužil.
A zas výslechy a hrozby, přemlouvání,
volnosti a blaha luzné obrazy –
jen když církvi věrnost slíbí do skonání,
hned jak slunce z mraků vyjde z nesnází.
A když ke všem slibům, prosbám byla hlucha,
ke všem otázkám když něma zůstala –
zase rány bičem, hladu náruč suchá,
zas jí zloba tvrdší lože ustlala.
Tak den ze dne bylo, do mnohého týdne,
jen že časem mračný navracel se mnich –
prchlo jaro, léto, listí stromů řídne,
v pole napadal a opět sešel sníh,
vznikly prvosenky, petrklíče zkvetly,
luh se zazelenal, žitný klas už vstal –
dosud neumdlely důtky ani metly,
hlad a žalář ještě dosti netrestal.
93
Vnady mládí, které k lásce zvaly muže,
muka zhlodala, rty hladu strávily,
s tváří ve vězení opadaly růže –
jen ty oči stejnou krásou zářily.
Ještě že tu měla družku v utrpení,
nežli přijde smrt, ať dřív či později –
ať si na ni hlad a zloba zuby cení:
v sobě víru má a v družce naději.
Ale boží láska kamsi převysoko
jak by od nich byla navždy odlétla –
marně v modlitbách se vznáší cit i oko,
žalář bez tepla je jímá, bez světla...
Okénko jen malé s tvrdou, rzivou mřeží
slabý odraz dne jim přálo v soucitu –
ale paprsk nevnik’ sem ni vánek svěží,
pro ně nezářilo slunce s blankytu.
Jenom šedé zdi sem dívaly se přísně,
ubírajíce jim světla závistně –
a jak vězeň lesům vzatý z dvoru tísně
starý klen se vzpínal zbrázděného pně.
Kořeny byl poután těsném ve vězení,
kmen se marně z něho k slunci vypínal,
ale větvemi se vznášel k hvězdě denní,
se svobodnými se bratry objímal –
větvemi se nad zeď nepřející shýbal,
ve svobodný za ní rozhlížel se svět,
s haluzemi stromů svobodných se líbal,
v sad jich lupen střásal v podzim, z jara květ.
94
Vězňům ubožším přál útěchu, jak uměl,
za pole a lesy se jim zelenal,
o slunci jim, hvězdách, o měsíci šuměl,
o oblacích, které vítr nebem hnal.
Z jara ptáče slétlo jeho do koruny,
zazpívalo jatým píseň svobody,
rozehrálo všecky srdce jejich struny,
touhu, s ním se vznésti přes vrch, přes vody...
Majdalena teskně k stromu dívala se,
nežli hvězda denní kdesi pohasla,
dumně poslouchala ptáče stříbrohlasé –
žízní svobody až mřeží zatřásla.
Touha dala její ruce tolik síly,
že se drobný prášek malty vydrolil.
Dívala se, jak se sype prášek bílý –
a jak otuchy by do duše jí vlil!
Myšlenka jí kmitla pod havraním vlasem
jako pod chmurami blesku záření:
Drobná krůpěj deště trpělivě časem
důlek vyhloubí i v tvrdém kamení –
proč by ruka, třeba hladem oslabená,
nemohla se téhož díla odvážit?
Proč by ona, která ve vězení stená,
nemohla v zeď silou zoufalosti rýt?
A již prstem ryje, kde se podle mříže
mrva malty hnula dílem náhody –
venku na haluzích stromu blíž a blíže
pělo ptáče svoji píseň svobody...
95
Zrnko po zrnéčku – práce neubývá –
za to prst již raněn bolí, krvácí –
ale Majdalena jako naděj živá
znova se a znova k dílu navrací.
Dveře okované soucitu víc měly
nežli lidé: daly dívce v ruku hřeb –
zajásal duch dívčin mladý, touhou smělý:
není bez zbraně již, není bez potřeb!
Jako drobný červík hryže bez ustání,
dřevo dubové až v prášek promění –
dívčina tak ruka hřeb svůj pevně v dlani
ryla v staré zdi a v tvrdém kameni.
Míjely dni, noci, týdny, měsíc dlouhý –
ještě neskončena práce pomalá,
co vryl v kámen hřebu hrot a síla touhy,
dívka ještě cizím zrakům skrývala...
Na klenu již listí žloutlo, hnědlo zvolna,
za nedlouho vítr v dál je rozvěje,
na zpěv vzpomínka jen zbyla sladkobolná –
dívka nevzdala se dosud naděje.
A den přišel dlouhým trudem vykoupený:
pod dívčinou rukou povolila mříž...
„– Sestro, svobodě zas budem’ navráceny,
o níž mnila jsi, že víc ji neuzříš!“
Přišla noc, vše kolem tvrdým spánkem snilo,
nikdo nedíval se k oknu vězení,
nikdo nezřel, jak dvé stínů seskočilo,
nikdo nezaslechl stromu šumění,
96
když se rozševelil pod dívčími těly,
větev jeho přes zeď když jim byla most –
když svůj zajatkyně žalář opouštěly,
v sad když prchaly a v pole na volnost...
Vítr letěl polem – mladé trpitelky
necestou i cestou s větrem o závod,
až je lesa přijal mír a pokoj velký,
jak přijímá kámen tůně černých vod...
S výše zřely tiše oči všehomíra –
nocí, dýchající chladem podzimi,
cestu hledaly si Naděje a Víra,
neobsáhlá boží Láska nad nimi...
97