XX.
Večer za jeseně. V pustá pole, lada,
v háj i sad se snáší jeho tichý stesk,
žluté listí v sadu zvolna padá, padá,
v rybníku plá slunce zapadlého lesk.
Pole, lesy, nivy, celý kraj se stmívá,
jenom vodní ještě září hladina,
okem steskuplným k západu se dívá,
kde zář denní zvolna, zvolna zhasíná.
Vítr křídlo zvedá, v zřidlém listí šumí
na větvích a spadlé v dálku pohání,
v jeho šelestění všude plno dumy,
plno lítosti a stesku, pokání.
Z lesů, luk a polí k lidským chatám letí,
stromy na zahradách z klidu vyruší,
v okno chaty ťuká rozkývanou snětí,
tichým šumem vniká lidských do duší...
Otec Šramín z Písma zvolna hlavu zvedá,
naslouchá těm zvukům, do neznáma zrak!
V tváři víc je vrásek, hlava víc se šedá –
ale ještě není zubožený vrak.
Mnoho vzal mu příval, mnoho zhubil požár,
ale nepoklesla ještě ruka mdlá:
ještě pevně plachtu rozvinuje v stožár,
ještě nespouští se svého kormidla.
98
Třeba že se kolem něho připozdívá,
byť se přiblížila doba večerní –
ještě nezoufá si, ať se vůkol stmívá:
cestu ukáže mu hvězda severní...
Sám jest na své lodi plavec osamělý,
drahou ženu dávno, dávno pochoval –
zmizela mu dcera, obraz matčin skvělý,
kterou jako svoji spásu miloval.
Na lodičce skrovné k zemi pustila se,
od níž vyštvali je do neznámých vod –
druhé léto míjí... navrátí se zase?
Zmizela mu v moři jako drobný bod.
Člun se ztroskotal jí? Mohla by se přece
vrátit ještě k němu, třeba bez lodi:
s pevnou vírou v duši, jakož Pán náš vece,
člověk třebas širé moře přebrodí...
Sklonil hlavu zase k Písmu, nad Matouše:
na moři loď s Petrem, pod ní hlubina,
z dálky středem noci Kristus v bílém rouše
po moři se blíží jako vidina.
Hledí učedníci na ten přízrak skvělý,
strach je jímá, z hrdla výkřik uniká.
„– Doufejtež, jsemť já to, nač byste se chvěli?“
Pán dí vida, žeť jich bázeň veliká.
A tu Petr touhou zchvácen volá: „– Pane,
kaž mně k sobě jít!“ A Kristus praví: „– Pojď!“
Petr silou touhy, slyše milované
rty a vida Pána, opustil svou loď.
99
Vstoupil na moře a kráčí po něm, kráčí,
ale silný vítr vzdouvá hladinu;
Petra jímá strach – a v tom jej vlna smáčí,
počne tonouti a volá: „– Zahynu!
Pane, zachraň mne!“ A Pán mu ruku podá
řka: „– Ó malé víry! Proč’s měl pochybnost?“
A šel s Pánem svým a netkla se ho voda,
jak by po moři byl k lodi pevný most.
Pevnou víru měj a přenést můžeš hory,
na ramenou slabých každou sneseš tíž –
dumá Šramín –, nad vším, třeba sláb a chorý,
nad největší silou v světě zvítězíš...
Zase vítr větví o rám oken ťuká,
ba i dvéře chaty, zdá se, otevřel.
V síni kroky – chápe závory se ruka –
a již otec v oči dcery svojí zřel.
Dcera jeho milá, za ní Majdalena,
na něž myslil dříve, vešly z nádvoří – –
„– Je to přízrak?“ ptá se duše udivená,
jako Petr vida Pána na moři.
„– Jsi to ty, ó dítě?“ volá jako oni,
kteří byli zjevem Páně zděšeni.
A již dcera k jeho prsům hlavu kloní,
již se připíná mu k šíji, k rameni.
Není přízrak to jen duše roztoužené,
jenž se po chvíli zas mlhou rozplyne –
koho v náruč svíráš, k prsům tiskneš, Jene,
je tvé milované dítě jediné!
100
Je to dítě jeho, třebas očím zdá se,
že jen stín to jeho svěží Alžběty:
byla ztracena – a nyní přišla zase,
vrátí se i život, jak byl před lety...
„– Věděl jsem, že přijdeš, ty i Majdalena,
nikdy nepřestal jsem v Boha doufati –
smutna byla duše, ne však vyvrácena,
věřil jsem, že zas mi Bůh tě navrátí!
Věděl jsem, že ty máš také pevnou víru,
že jest pevné víry také Madlena –
že se neztratíte marně v světa šíru,
ať vám cestu pouhé trní znamená.
Léta trpěl jsem já zde, vy tam svá muka,
mezi námi stálo mnohé pohoří –
z všeho vyvedla vás boží zase ruka,
jako kdysi Ježíš Petra po moři.
Budiž jemu chvála!... A tak věřím, děti,
že jak vy jste vyšly z muk a vězení –
tak i tisícům, jimž dáno v bídě tkvěti,
noční temno se zas v jitro promění.
Věřím, že můj lid, jenž trpí nekonečně
jako žádný národ, jejž kdy nesla zem,
nebude jen jiným za podnoží věčně,
nebude jen věčné bídy obrazem.
Bude-li jen mít, jak vy jste měly, víry –
by jich nestrh’, nejsou také řetězy,
by jich nesnesl, muk není také míry:
všecko překoná a nad vším zvítězí!
101
Hory svrhli na něj – on jak prášek drobný
konečně je se svých beder odhodí;
mořem bídy osud zaplavil jej zlobný –
on se přec jím k pevné zemi dobrodí.
Živ buď, národe můj, posvěcený v Bohu,
nikdy nepoklesej v smrti mrak a šeř –
na zvlněné moře pevně stav svou nohu,
neutoneš v hloubi; Neboj se, jen věř!...“
102
VYDÁNO 12. PROSINCE 1918.
E: tb; 2006
[103]