VEŠLA JSTE V PŘÍTMÍ DRÁHY MOJÍ...

Jan Rokyta

VEŠLA JSTE V PŘÍTMÍ DRÁHY MOJÍ...
Vešla jste v přítmí dráhy mojí, divoké víno ve vlasu – po divých bouřích zápasů obraz váš u mé líchy stojí, čajovou růži u pasu. Přívaly pole mé zpustošily – vy, jeden z božích zázraků, čisté sny mládí ve zraku u něho stanula jste chvíli, bílému rovna oblaku. S kající oblohy popel splývá na smutný, zpustošený lán – kde bylo všecko sen a plán, pole jen zcuchaných stébel zbývá, klas nohou bouře zadupán. Zkázu jste viděla mých klasů, ke hrudi hlavu sklonila – o čem jste, duše, myslila?... Náhle jste rychle sáhla k pasu, svoji mně růži hodila. [10] Za vámi hledím v své dráhy šeru, zřím vaší hlavy tichý sklon... Myslím, než s věže zazní zvon, nežli se schýlí k podvečeru – nemám-li zorat zpustlý hon?... 11