JSOU DUŠE...

JSOU DUŠE...
Jsou duše hluboké jak propasti, tak temné za noci a temné za dne, jež kdesi v hloubi lesů oblasti vždy v přísné mlčení se halí chladné. Jak černé oko hledí v nebes hloub, jak pohled záhadný, v němž marně bádáš. Ó, jaký duch v to temné oko stoup’? kam toužíš, duše neznámá? kam žádáš? Kol řady borovic jak stíny řas – a uprostřed nich černá propast bez dna, jíž nepronikne slunce v půldne čas, vždy temná v hloubi jak noc bezehvězdná. Tam nesestoupne plachá lesní zvěř, tam ptáče nesletí ni motýl bílý – jen nad sráz rulíku se chýlí keř a zlověstný pták nad ním v nocech kvílí. Co prýští na dně, co tam ukryto, co navždycky tam, navždy pochováno?... Zda víš, co slzí v noci prolito, když probouzí se porosené ráno?... [51] Přec táhne tě to nad ten zmlklý sráz, ač chvíš se tajnou bázní, roven stvolu – tak „s Bohem“ světu dát a v jeden ráz tam ke dnu tajemství se vrhnout dolů! 52