DÁLE!

Jan Rokyta

DÁLE!
Po dalekých stráních polipolí stuhy cest se vinou bílé. Svítí v dálku do okolí – i k mé duši zasmušilé. Na vysluní po úbočí tichounce se k slunci plazí – nemohu s nich strhnout očí, touha k nim až v těle mrazí! Stíhám jejich zátočiny, jimiž k návršině míří – a dál za ni ve svět jiný, jenž se bůh ví kam až šíří... Jaké jsou tam lesy, nivy, jaké dědiny a města?... Pojď, má duše, zřít ty divy, každá z těch k nim vede cesta! 28 Až nás doprovodí k výším, kde teď obzoru jest čára – snad v své hrudi neklid stiším, jenž v ní věčným ohněm hárá. A když cesty jiným směrem půjdou tam zas v dálné hory – půjdem s touhy Ahasverem dál zas, jiné za obzory!... 29