V JITŘNÍM SLUNCI.

Jan Rokyta

V JITŘNÍM SLUNCI.
V jitřním slunci do daleka pole, hvozdy v mléčné páře, pod oblakem bílým řeka – a vše plno čisté záře. Všecko pod závojem ticha: ještě dříme lidská bída, štěstí, pokora i pýcha, a co vše se žitím střídá. Les jen z hloubi oddychuje, stráň je rosou stříbrošedá, nad krajinou oblak pluje, v mlze nárys hor se zvedá. – Nezní ještě lidské slova, spí ruch lidský, shon a štvaní – zní jen píseň skřivanova, kukaččino zavolání. 83 Jenom z dálky v jitro svěží, jež se skvoucí rosou nítí, úder hodin s městských věží krátké měří lidské žití... 84