BOROVICE.

Jan Rokyta

BOROVICE.
Pod stoletou borovicí, kde dřív býval les, s duší po čems volající, čehos teskně čekající umdlený jsem kles’. Nad mýtinou zbyla tady větrům na pospas – padly sester jejích řady, dole pučí podrost mladý, dále pádí čas. Dále nad ní léta plynou, plná slot a běd – tiše sní tu nad mýtinou, jenom havran peruť stinnou rozpíná k ní v let. 99 Jak myšlenka smrti sedá křivou na větev, a ta, jak se k nebi zvedá, v slunci pramen žití hledá – vždyť z ní kane krev!... Splývá na člověka pod ní, jenž tu znaven pad’, v sosně zřel svůj stožár lodní, odpověď chtěl slyšet od ní na svá proč a snad... 100