POKOJ VÁM!

POKOJ VÁM!
Kdes v zemi slunce, v šedých oliv kraji, kde rudé jako oheň plody zrají, jsem ve chrám vešel s mramornými sloupy, jenž mír sliboval každému, kdo vstoupí. Zprv nádhera mé oslepila oči: vše drahý kámen, kam jen zrak se točí, vše stopeno jest v zlata klamném lesku, kam pozříš, vidíš umnou arabesku. Až na obraze zraky odpočaly, jejž ruce dávno stlelé vykládaly, jak byzantský to východ kdysi míval: to Kristus upřeně se na nás díval... Zrak velký, do široka otevřený, jak v nekonečnou dálku zahleděný – a přece tušil jsem jej v duši tkvěti a cítil, jak vše moje city světí... 44 A k míru posvěcen tím velkým zrakem ku kazatelně zlaté s kříže znakem jsem oči obrátil, kam bílé skráně kněz vystoupil a zdravil jménem Páně. Pak temným hlasem četl z bílé blány, co na mne padalo jak hromu rány... Prý v zemi té vstal taký kacíř velký, že moře jícen byl by pro něj mělký. Prý jménem Páně kletba na něj padni, by oněměli rtové jeho zrádní, by pokoje zde neměl na tom světě ni chvíli nejmenší až k hrobu metě; by pomoci si nevěděl ni rady, co v ruku vezme, ať se změní v hady, ret jeho ať vždy prahne věčnou žízní a nitro ať vždy hyne hladu trýzní; ať proklet on jest i ti, jež by zplodil, ať věčné zoufalství jest jeho podíl, a kdo by, pohnut zoufalými zraky, mu vody podal jen, buď proklet taky... Děs zachvátil mne. Jako jelen štvaný jsem vyběh’ ze chrámu – té kletby hrany však hrozným echem v srdci doznívaly, jak bouře lev když na horách řve v dáli... 45 A zase k chrámu vrátil jsem se v krátku – snad v ďábla božnici jsem vešel v zmatku?... Ne – nápis nade dveřmi září v klidu a jménem Krista zve: „Mír všemu lidu!“ 46