SEN.

SEN.
[85]
I. I.
Tys za ruku mne tiše ujala, jak ptáče by se schoulilo v mé dlani – Tvá bílá duše moji pozvala, já musil poslechnout a jíti za ní. A bylo mi, jak hloubky bezedné by pod nohou se mojí otevřely – kam oko vyděšené dohlédne, tam v prázdno propadá se jícen ztmělý. Já mnil, že musím sklesnout kamenem – však Tvoje křídla byla mými vesly; Tys objala mne bílým ramenem a peruti Tvé přes propast mne nesly. A byly bezedné ty temnosti, jež pod námi se jícnem rozvíraly, tak hluboké, jak zraky věčnosti, jež v duši mou se temné upíraly. 87 A z hloubky znělo válek dunění a nářky utýraných lidských duší, a poraněných křídel šumění, a v žaláře jak pěsti marně buší. Já zřel tam oči hrůzou krvavé, tam lidské vzdechy rostly na vichřici, já viděl téci řeky slzavé a tušil ticho k bohu volající... A cítil jsem, jak těžký lidský žal mne táhne, kde se strašné víry točí... Však křídla Tvá mne tiše nesla dál a hvězdami mně planuly Tvé oči... II. II.
Tu z moře nekonečných prostorů, jak Kolumbovi ostrov Guanahani, nám země zjevila se v obzoru... Ó břehu pevný, budiž požehnaný! Tam zastavil náš nadpropastný let a naše noha dotknula se země – kam pozřeli jsme, všude bílý květ řek tichých od břehů až po hor témě. A lid si zdobil bílým květem vlas a bílé kvítí sypali si v cestu – i Ty květ bílý v účes vplétalas a vedla Jsi mne k lidu toho městu. 88 Ach, jaký byl to divný, krásný lid, jenž radostně se cestou vítal s námi! Ten hvězdně čistý v jejich zracích třpyt, když kynuli nám jako od vždy známí! Ty tváře vnitřním světlem zjemněné, tak lidské a tak plné andělskosti! Jak z věčného by pili pramene, ti lidé dobří byli, krásní, prostí. Jen bratřími se zvali, sestrami, a každý radostně spěl za svým cílem – a s úsměvem se díval za námi, než v dálce zmizel v moři květů bílém... III. III.
My vešli v město na hor úpatí, kde domky spočívaly v zahrad klínu, příroda, nesmrtelná pramáti, kde chýlila se vlídně k měštěnínu. Já cítil, jak vše sobě blízko tam, i němá tvář i člověk, květ i kámen, že nad čedič tam není drahokam, že leskem zlata nikdo není zmámen. Šat bílý skvěl se všude v ulicích, plášť nikde nezahořel šarlatový – lid, který vlnil se tam v tisících, byl jako valný záhon liliový. 89 Jen různobarvé očí plameny nám jako hvězdy v nočním nebi děly, co je v těch bílých pláštích proměny, co různých duší pod bílými čely! A všecka čela byla vztýčena: ten nebyl níž, ten nebyl vyšší tebe – jak hvězdy, každá jinak vznícena, jdou cestou svou, a každá je část nebe... IV. IV.
Jak v pohádce jsem v městě hledal hrad, a na něm hejtmany a biřice a krále a soudce, vedle nichž je s mečem kat – vše nad lidmi kdes na vysoké skále. Však marně. Lid ten ani nevěděl, co temná slova ta by znamenala – kde v pohádce hrad s cimbuřími čněl, tam bílým květem skála zarůstala. I tázal jsem se, kde je chrámů věž, by z dálky poznal každý místo boží, zkad věřící by zvala zvonů spěž, by prosili, ať počet jich se zmnoží? A neměl chrámů podivný ten lid! Že srdce modlitebnou jim jest, děli, že zvonem k pobožnosti jest jim cit, a chrámem pro všecky že svět je celý. 90 l ptal jsem se, kde zákon jejich psán? Že v duši, klidná odpověď jich zněla. A kdo že svrchovaný jejich pán? Že svědomí – to jejich vrchnost celá. A tiše jejich upíral se hled v mou duši udivenou z pod obočí, jak v pokolení našem hledí v svět jen studánkově čisté dětské oči... V. V.
A náhle muž mou duši k sobě zval, jenž jako vánkem nesen kráčel tlumy – ret jeho dobrotou se usmíval, skráň oblétaly nadoblačné dumy. Tak neslyšný byl jeho vzdušný chod, jak oblaků, jež tiše nebem spěly – a přece hned ten všecek divný rod, přec veškery hned oči za ním zřely! A muži odvrhali nástroje, a ženy v náruč braly nemluvňata – vše opouštělo domův podvoje a chvátalo, kam hlava spěla svatá... A Svatý učil sedě na hoře lid, po stráních jenž v zástupech se vlnil, by pravdě vstříc vycházel v pokoře, a k čemu kyne, radostně by plnil. 91 A věčnou pravdou že jen láska jest, z ní že se všecko počalo a rodí – a k přečistému zřídlu věčných hvězd jen ona, láska, bezpečnou jest lodí. Že větší radostí, než přijímat, jest pro jiné se v lásce obětovat – jen hřích, jenž chodíval kdys k prahům chat, že lidi vábil bližních nemilovat... A slova ze svatých úst plynula a zněla srdci jako hudba ráje – mně bylo, doba dětství minulá jak zkvetla by mně novou vůní máje. Mně bylo, jako Písma poslání bych četl slova křišťálově čistá – ach, poznal jsem, že hory na stráni my se zástupy posloucháme Krista... Jak v Emauzích když lámal, žehnal chléb, dva učenníci teprv poznali Ho – tak já jsem přestal náhle býti slep a poznal Pána, zástup učícího... VI. VI.
Ó vím již – k Tobě jsem se obrátil – kam zanesla’s mne svými perutěmi: toť od věků je ždaný lidstva cíl, toť Království je dobra na té zemi! 92 Toť ostrov, k němuž lidstvo trpící od první ducha jiskry směřovalo – však než ho stihlo se svou lodicí, dřív tisíckráte v bouřích ztroskotalo... Na moři šírém, moři krvavém, jež hrozné vášně pozvedaly v hory – kde člověčenstva hvězdy v letu svém tak hasly v hlubinách jak meteory... VII. VII.
Tím poznáním můj světlý minul sen... Tvou bílou ruku držel jsem v své dlani – jak lidé snu Tvůj zrak byl zanícen, jak jejich Tvé mne hřálo usmívání. A když jsem v duši Tvou se ponořil, zřel, dobrota jak perlou v ní se blyští – rád uvěřil jsem, že jsem s Tebou byl kdes na ostrově dalekého příští... 93 OBSAH.
*Ze sbírky: Když se připozdívá. **Ze sbírky: Světla a bludičky.
Strana Ó, chtěl bych mluvit jako moc mající7
I. SNY EVANGELICKÉ. Cizoložnice11 Dcera Jairova14 **Kristova obět16 Na hoře Olivové18 Magdalena20 *Pod křížem28
II. VYKOUPENÝ SVĚT. Království moje není s tohoto světa33 Lidská zloba35 Milujte i nepřátely své37 **Auto dá fé39 Mistr Jan41 Pokoj vám!44 *Bůh láska jest47 Kněz Páně50 *Pane, kam kráčíš?52 **Legenda54 *Adventní55 Dobrý pastýř57 **Za Kristem!58
95 III. PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ! Strana Vánoční61 Nejsem hoden...63 **Dobro a zlo65 Příteli68 V bolesti69 Blahoslavení, kteříž protivenství trpí pro spravedlnost70 *Pojďtež ke mně všickni72 Dva boháči74 Setkání76 Blahoslavení78 *Velký pátek80 Dva světy82
IV. SEN 87
(Vydáno dne 3. dubna 1903.)
Opravy: Str. 19. verš 3. s hora čti: anděl snu (místo: su). „ 27. „ 6. „ „ Ach ne místo: A ne). „ 6.28 „ 6. z dola „ velká (místo: nelká). „ 39. „ 6. s hora „ staletí (místo: století).
E: tb; 2006 96