KŘIŽÁK.

KŘIŽÁK. Bratru Jaroslavu.
Tu středu po Václavu knížeti, dědici svatém naší milé země, hlas andělský mi bylo slyšeti, a velké světlo náhle vzešlo ve mně. Já bez meškání, bratře, na kůň vsed’, na cestu po tvých stopách dal se cvalem:cvalem. A ejhle, dáno bylo uvidět mým očím svaté město Jerusalem. Tam spatřil jsem tě. Třímal's korouhev nad rozraženým šikem moslemína. 14 Jak samo slunce planul svatý hněv na tváři tvé, na tváři cherubína. I já svou ránu dal. A náhle zřím, ty nasloucháš ve vřavě lité seče. Já rdím se, chvěji blahem velikým: řeč milou otcova jsi poznal meče. Leč dřív, než odevzdám ti, milený, štít otcův čistý, matky požehnání, poklonu nízkou sestry Pavlíny a od čeládky naší blahopřání, vím dobře, bratře můj, na těchto zdech nejeden tuhý zápas podstoupíme, 15 nejednou na Golgathy vrcholech v tvář strašné smrti tváří pohledíme, a nejednou na lebi proradných náš palaš rozjaří se dobrou ranou, než stanem, boží město, u bran tvých, než políbíme půdu požehnanou, než milionem sluncí blýskne kříž nad rozvaleným zdivem bastionu, – než obejmout a požehnat mne smíš tam, bratře nejmilejší, na Sionu! 16