Koně

Petr Křička

Koně
Mráz, fijavica, chrapot rolniček. Na saních, ověšených dětí hrozny, co jsme jich posbírali v cestě bílé, vesele do školičky jecháme. „Zas tlučeš na držák, ty hadrníku?“ na Hnědku kleje Francek, čeledín. – Vranko a Hnědko, kobylky vy naše, vy moudrá, trpělivá zvířata, co jste se s námi nabrodily sněhem! Do pláště dědečkova zakután, já s velkým zájmem vždy jsem sledoval hru vašich svalů, nohou dvojkrok umný či zmrazek, tvořící se pod kopytem... Leč se zalíbením snad největším jsem přihlížíval přece jen, ó mládí!, 67 zpod chvostu, zdviženého způsobně, jak z útrob vašich pozvolna se valí – tak čistě, úpravně, tak beze zbytku! – kobližka zlatohnědá za kobližkou a padá na sníh, teple dýmajíc, pamlsek vábný pro hladové vrány... Znal jsem spíš tedy zadní fronton váš, já věděl však, ó děvy odkvetlé, že nedáno vám vítěziti krásou... A za vás, bídník, jsem se stydíval, jak za příbuzné, venkovánky skromné, se stydí zpychlý z města panáček. Ó Vranko, Hnědko, staří přátelé! I mne vzal život do železných rukou a vyhnal ze mne (čistě! beze zbytku!) kde jakou stopu domýšlivosti. A kdyby dobré nebe dopřálo mi zahlédnout vás někde na věčnosti, ne s hřivou bujnou, s boky plnými, 68 ne na rajských už nivách vypasené, ne, ale takové, jak znal jsem vás v tom slzavém a milém údolí, Vrančičko, tebe, přešedlou už celou, i tebe, Hnědko, krásku jednookou –: před nejvznešenějšími nebešťany rád bych vám s láskou padl kolem krku. 70

Básně v knize Bílý štít: