TŘI JEZDCI.
Dni záříjové, předvoj podzimu,
druh za druhem šly tiše jako ve snu.
Již bledým zlatem ověsily břízy
a jeřáb v kopci jasným šarlatem –
jen vážné jedle ve svém vdovím šatě
se tměly proti nebi světlému.
Dnes od rána šel drobný, chladný déšť
a teprv teď, když slunce zapadalo,
zdvihl se vítr, mraky rozehnal
a probil cestu jeho paprskům.
Mír večerní se snášel na krajinu.
Jen vánek občas chvojím zakýval
a povzdychl si v oroseném listí.
14
Tam na pokraji lesa, starý bor
kde s mlázím ještě nesmělým se mísí,
kde lískou, metlicí a ostružinou
mýť hustě zarostla, tam pod bukem
dva jezdci stáli v tichu podvečerním.
Z nich jeden, mladší, ještě jinoch byl.
Jen lehce plavé chmýří pokrývalo
mu ret a bradu. Jeho modrý zrak
byl v dálku upřen jako v zasnění.
Hruď jeho prosté krzno halilo
a k skráním těsně přiléhala přílba.
Meč po boku mu visel. Pravicí
žerď třímal korouhve, s níž orlice
svá tmavá křídla rozpínala k letu. –
Druh jeho starší byl. Let šedesát
mu mohlo býti, ale snad i méně,
bylť hlubokými život brázdami
tu tvář, to čelo rozryl. Slepý byl,
jak podle těla držení bys poznal,
i nebýt černé pásky přes oči.
Byl prostovlasý, z domácího sukna
15
měl hrubé šaty, škorně na nohou.
Nos dravčí, silně prošedlý už knír,
ten tvrdý rys kol úst – tvář bojovníka,
již vyžíhaly válek plameny –
byl překrásný ten sivý krahujec! –
Zde pod lesnatou horou v mýtině
už drahnou chvíli stáli oba jezdci.
Les měkce šuměl. Oba mlčeli.
Tam v dálce oráč, chtěje doorati,
než zešeří se, koně pobízel.
Ve světlé výši káně kroužilo,
mha noční těžce už se vlekla lukou.
A v tichu sotva slyšně zaržál kůň
a uškubl si trávy. – Náhle hlavu
muž starší zvedl, jak by naslouchal.
A vskutku: zdáli zazněl dusot koňský.
I jinoch vytrhl se z myšlenek
a oživeně obrátil se k druhu.
16
Ten levicí ho chytil za rukáv:
„Již jede,“ řekl, „veď mne, Václave!“ –
A oba popohnali koně v klus
vstříc jezdci, který po silnici pusté
se blížil sem. To vysoký byl kmet,
jak topol štíhlý, věkem nesehnutý,
ač skoro devadesát perných let
by schýlilo i tam ty silné duby,
bít vichřic hněv a protivenství hrozná
v ně tak, jak bila v skráň tu vznešenou.
Až ke krku byl upjat v kabátec,
měl šedé spodky do bot s holeněmi
a na hlavě měl čapku kulatou
a zcela bez ozdob. Jen úzká stužka
červenobílá středem šikmo k štítku
v ní svítila. – I on již spatřil jezdce
a koně stiskem pobídl jim vstříc.
Dva prsty zvedl k štítku na pozdrav,
a jak se usmál, řada bílých zubů
se pod převislým knírem zaleskla. –
17
Teď setkali se. Potřásli si rukou.
On políbil se s nimi. Všichni tři
pak vjeli v rozestoupivší se horu.
Září 1937.
18