ORÁČ BOHATÝR
V rodné krajině, v té široširé rovině,
v rodném poli onom, širém, dalekém,
oře si v tom poli oráč, pohvizduje si,
obrací on, rozhrnuje brázdu-brázdečku.
Skřípe jeho socha-plužík dřevěný,
časem o kořeny zachytne a poskočí,
časem o kameny zazvoní ta její radlice.
Broného má koníka ten oráč, hřebečka,
na koni je postroj celý hedvábný.
Ocas koně po zemi se plouží, po syré,
hříva ke kopytům padá proudy světlými.
Plužík-sochu má ten oráč klenovou,
u té sochy radlici má z dobré oceli,
odhrnovačka je celá stříbrná,
kleče pluhu ze zlata jsou rudého.
Poletují, houpají se oráčovy kučery,
zářivá jak prška zlatá k plecem padají.
Má ten oráč jasné oči sokolí,
20
černé má ten oráč brvy sobolí. –
Oře si ten oráč v poli, pohvizduje si,
na koníčka časem křikne hyjé, čihy, hot,
vyvrací a vyorává pně a kořeny,
stranou z brázdy narovnává hrubé kameny.
A když jeden pole lán ten oráč dooral,
a když druhý pole lán ten oráč dooral,
pod keř vrbový si lehl oráč Mikula,
spánkem bohatýrským pod tím keřem usíná. –
Přiletěl tu černý havran z pole širého,
usedl ten černý havran na peň vrbový,
počíná ten havran truchle krákati,
truchle krákati a hlasem lidským věstiti:
„Aj, ty oráčku! Aj, ty oráči!
Spíš si, Mikulo, v chládku hovíš si,
a jaká pohroma se na nás valí, netušíš.
Nerozlily se to jarní vody po Rusi,
nepřátelská rozlila se po ní vojska nesčetná.
Síle vojska toho konce-kraje nevidět:
sivý holub neobletěl by ho v letní den,
neoběhl by ho šerý vlk v noc podzimní.
Kolébá se pod ním syrá země, prohýbá,
pohasíná už i červené to sluníčko
v prachu oblacích a v dýmech požárů.
Pustoší ta zlobná síla celé krajiny,
ohněm sžehá města bílá, vetché dědiny,
21
vyhubit chce, vyrubati pravoslavný lid.
Běda přihnala se těžká na Rus-matičku
a ty, Mikulo, si spíš a v chládku hovíš si.“ –
Dokrákal svou zprávu truchlou havran, černý pták,
dozvěstoval zvěst nedobrou posel zlověstný.
Probral se tu oráč z dřímotěnky-dřímoty,
přestal se tu oráč v chládku chladiti.
Protáhl si údy, protřel jasná očinka,
na poskočné nohy vskočil oráč Mikula.
Přistupuje k druhu svému, koni milému,
vypřahati jme se z pluhu svého hřebečka,
jme se postroj celohedvábný mu snímati.
Přistupuje nato ke své soše-plužíku:
„Sbohem, ty má ženo věrná, socho klenová!
Dlouho nebude mi, rodná, s tebou robiti,
dlouho nebude mi v syrou zem tě nořiti.“
Uchopil tu Mikulenka sochu klenovou,
vymrštil ji pod oblaky, nebem bloudící.
Po tři dny ta socha vzhůru k nebi letěla,
po tří dny ta socha dolů k zemi padala,
dopadnuvši, po kleče se v zemi zaryla.
Počal oráč koně svého v rose koupati,
třikrát v rose jitřní, třikrát v rose večerní,
pšenkou bělojarovou ho počal krmiti,
odvary ho medovými hojně napájel.
22
Jal se oráč bronce svého sedlem sedlati,
zlatě prošívaným udidlem ho zauzdil.
Slova takováto při tom k němu hovoří:
„Nebudeš již, koni broný, v pluhu choditi,
bojovníka budeš nyní v bitvy nositi.“
Na koně se na věrného mládec vyšvihl,
do pole se do širého mládec rozjíždí.
Přijíždí tu Mikulenka k dubu syrému,
k dubu syrému, tož kořenatému.
Zvýši bude dub ten dobrých devět sážení,
ztloušti, že by chlapi tři jej stěží objali.
„Netřeba mi šavle z damascenské oceli,
netřeba mi luku tuhého a křepkého,
netřeba mi ani kopí murzameckého.
Postačí mi, bohatýru, ruská dubina.“
Za vrcholek popadl to velké dubisko,
z kořen Mikula je vyrval, vytrhl,
na pouť-na cestu se dává s ruskou dubinou. –
Poskočil si koník bujný, jal se cválati:
první doskok – hledej! na tři versty daleko;
druhý doskok – hledej! na dvanácte dobrých verst;
doskok třetí – stopy, bratře, nenajdeš!...
Dojíždí oráč-bohatýr k řece široké.
Nahnána tu všude vojska síla nesmírná –
síle vojska toho konce-kraje nevidět:
23
sivý holub neobletěl by ho v letní den,
neoběhl by ho šerý vlk v noc podzimní.
Pustoší ta hrozná síla celé krajiny,
ohněm sžehá města bílá, rodné dědiny,
vyhubit chce, vyrubati pravoslavný lid.
Nerozvlnilo se siné moře-oceán,
mládcovo se rozohnilo srdce junácké;
k svému koni Mikulenka takto promlouvá:
„Nenos ty mne, druhu věrný, k vojska pokraji,
zanes ty mne do samého středu nepřátel!“
Lehounce jen švihl bronce pevných po stehnech,
slabin jedvaže se dotkl zlatou ostruhou –
jako bouře rozletěl se urozený kůň.
Z huby zpěněné mu šlehly jasné plameny,
z uší vztyčených se valí hustý dýmu sloup,
z nozder sypou se a srší jisker chuchvaly,
jak by štítem ohnivým chtěl pána chrániti.
Skokem ocitl se s jezdcem v davu nepřátel.
Jako na vran drzé hejno sokol-jasný pták,
tak se na vetřelce vrhá oráč-bohatýr.
Jal se mládec dobrý dubinuškou máchati,
jal se houževnatou vraha kláti, rubati,
rozmávala se, hoj, pravá jeho ručinka –
zachvívati počala se máti-syrá zem...
S hory vysoké se dívá jejich generál,
vlasy rve si, prchající vojska žene zpět,
24
ale brzy na koně sám vsedá rychlého,
z naší Rusi-mátušky se dává na útěk.
Klne, proklíná a slavně zapřísahá se:
„Ďábel sám nás chraň, kdy znovu na Rus táhnouti,
nás i naše děti, naše vnoučata!“ –
Zastoupil se oráč ruský za svou matku-zem,
na netvornou hlavu šlápl zmiji ohavné:
prosta byla lítých vrahů naše svatá Rus.
Za to budeme mu věčně chválu vzdávati,
slávu zpívati až na věky věkův.
25