OVČÁK PETKO
I
Ve vůkolí rekvirovat káže
major, v Gradci posádce jenž velí.
Železnice v rukou tlup je zčásti,
přísun mořem podvázán je značně:
vojsko samo obživit se musí.
Bezohledně rekvirovat nutno
brav i skot, ať kdekoliv se najde.
Na půl cestě z města ku pohoří
k polednímu rekvisiční oddíl
k říčce došel, Ponikva jež slove.
Pastýř Petko pase tu své stádo,
ovce pase, s nimi čtyři kravky
Vidoviće, hospodáře svého
z Kolobrigu pod Prolomem strmým.
Pase Petko, písničku si zpívá:
„Nepij, drago, vodu ze studánky!
Víla v ní své děcko vykoupala.“
43
Zmlkne Petko – vojáky byl zhlédl.
Vyjevené oči na ně třeští.
„Co tu chtějí? Strašit chce mě víla?“ –
Co tu chtěli, brzy ukázali.
Třicet ovcí ze stáda mu vzali,
kusy lepší, k tomu čtyři kravky,
cedulku mu za ně bílou dali,
k městu živou kořist odhánějí.
Jich je deset, ovčák zbraně nemá.
„Běda mi, ach běda, Bože milý!
Kterak, junák, obráním své stádo?“
Počne Petko s pastvinou se bratřit,
sestrou zváti pastvinu i řeku:
„V Bohu sestry, pastvino i řeko,
hlídejte mi jehňata a ovce,
nežli sběhnu k starci-hospodáři,
než tam sběhnu, než se zase vrátím.“ –
Běží Petko, přes kameny skáče,
srdečko mu žalem v prsou pláče.
Z daleka už na celý dům křičí:
„Jao, Jugu, běda, hospodáři!
Nevčas chladné sedls píti víno!“ –
„Hola, Petko! Co se děje, hochu?
Promluv, probůh! Vždyť jsi celý zchvácen!“ –
„Zlostní vlci napadli ti stádo,
zlostní vlci, Švábi zlořečení.
44
Třicet ovcí tvých teď k městu ženou,
třicet ovcí, všecky čtyři krávy:
Sivku, Belku, Mrkušu i Růži.
A ty sedíš, chladné víno piješ!“ –
Když Jug slyší, co mu pastýř praví,
na junácké nohy rychle skočí,
pro oslici do chléva hned spěchá,
do bílého rozjede se Gradce.
Ale dřív než dojel k městským bránám,
do kasáren vrátila se četa.
Tu máš, brachu, ránu znenadání!
Ve vratech stráž starci vejít brání,
poddůstojník odbývá ho zostra,
že je večer, aby přišel zítra.
Zítra! To už možná bude pozdě,
zítra budou kravky poraženy,
dělnice a živitelky jeho.
Zdrcen chodí stařec po ulici.
Kdo mu zorá pole kamenité?
Úrodu kdo domů sveze chudou?
A kdo dá nám trochu toho mléka?
Milý Bože! To přec není možné!
Vše to nutno komandantu říci,
vysvětliti, nežli bude pozdě.
Ku bráně Jug odhodlaně kráčí:
„Znáš-li Boha, pusť mě k veliteli!“
45
Rozkročena, s nasazeným bodlem
stojí hlídka, strohý Němčík mladý.
S balvanem spíš domluvíš se, brachu!
Odstrčil ho stranou silák-rolník,
voják bodlem rozehnal se po něm.
Holou rukou zadržel je stařec,
rozehřál se, krev mu zakypěla,
za prsa a pod krk Němce chytí,
jako s žokem o dlažbu s ním praští.
Na křik hlídky seběhly se stráže.
A tu měl bys vidět, pobratime,
s celým houfem jak se horal bije.
Zvedl bodlo upadnuvší pušky,
o stěnu se opřel, záda kryje,
tvrdé rány odráží i vrací.
Krev mu teče z rukou, úst i prsou,
v žáru boje ani o tom neví.
Posléz arci přesilou ho zmohli,
starce zbili, spoutali mu ruce,
do vězení Juga odvádějí.
Hladem hnána, nedočkavši pána,
sama domů oslice se vrací
na Kolobrig pod Prolomem strmým.
46
II
Od„Od těch čas, kdy první zkvetlo kvítí,
od těch čas, co slunko na svět svítí,
sličnější v něm nevykvetl kvítek,
než je dilber Ljubosava milá
v Kolobrigu pod Prolomem strmým.
Jak je krásná! Dobrý Bůh jí žehnej!
Spanilejší bílého je rána.
Její oči – drahokamy temné,
ústa její – vonná rudá růže.
Její líčka – broskve ojíněné,
vlasy její – těžký hedváb zlatý.
Ve vlasech má alem, drahý kámen:
ceny jeho, brachu, nestanovíš,
v jeho záři moh bys ovce stříhat
o půlnoci jako o polednách.
Útlé paže – křídla vlaštovice,
tichá ňadra – bílé holubice.
Taková je ruměná a bílá,
že když vodu pije nebo víno,
vidět je to skrze hrdlo bílé. –
Ztepilého vzrůstu, štíhlá v pasu,
chůze plavné, líbezného hlasu,
vejde – a hned rozsvětlí se všude,
promluví – a řekneš: holub hude.
47
Kouzlo z její bytosti se line:
když se směje, zdá se: perly seje;
smutna-li je, srdce mře a hyne,
radostna-li, cítíš: slunce hřeje.
Viděls víly tančit, pobratime,
na planině tančit při měsíci?
Zavádí-li kolo Ljubosava,
ani víla se jí nevyrovná.“
Tak si v duchu říká ovčák Petko,
tak si zpívá, sám když v horách pase.
Smutná však je dilber Ljubosava:
sama včera vrátila se z města,
nepřivedla otce-hospodáře.
Černý mrak se nad nebohým vznáší:
pro násilí nad vojenskou stráží
těžký žalář, ba snad smrt mu hrozí.
„Ochraň, Bože, Juga Vidoviće!
Potěš, Bože, Ljubosavu milou!“
Tak se v duchu modlí ovčák Petko,
tak si šeptá – když tu náhle vidí:
do dvora sem kdosi koňmo vjíždí,
cizí jezdec v divném stejnokroji.
„Podrž koně!“ křikl na ovčáka,
slézá s koně, otěže mu hází.
„V kule,“ ptá se, „je tvá mladá paní?“ –
48
Chmurně vešel do bílého domu,
rychle vešel – nepobyl tam dlouho;
z domu ještě chmurněji se vrací.
Vsedá na kůň, pro sebe si hučí:
„Ať mě vlastní nezrodila matka,
ale mrcha, stará klisna chromá,
ať mě mužským nepásala pasem,
urážku-li neodemstím tvrdě,
nesplatím-li žalem za pohanu.“
V sedle vztyčen, pěstí k domu hrozí:
„V Kolobrigu, krásko hrdopyšná,
pánem přece bude Ante Vujić!“ – –
Spatřil Petka, obořil se na něj:
„Co zde stojíš,“ křičí, „z kurvy spratku!
Co zde čumíš? Hybaj po své práci!“
Karabáčem přes hlavu ho švihl,
cvalem poté ze dvora se rozjel. –
Nepřivykl biči mladý Petko.
Chvíli stojí jako v ohromení.
Ránu možná odpustil by ještě –
ale hrozit jeho dobré paní?
Za cizincem jako šipka letí,
ten však v cesty záhybu již zmizel.
Nadběhne mu snadno skalní stezkou
přes návrší – ejhle! tam se blíží!
Zvedl kámen Petko rozlícený:
49
„Sám jsi zmetek! Sám jsi z kurvy pošel.“
Pastýř Petko dobře mířit umí,
denně v horách s oblázky se baví,
hází jimi po svéhlavých ovcích,
rozběhnou-li se a zatoulají.
Do levého lokte chlapa trefil.
Sykne jezdec jako zmije zlostná,
vztekle k pasu po pistoli sahá;
po ovčáku dvě z ní vyslal rány,
ba i na stráň za ním koně bodá.
Chytit Petka? To spíš vítr chytíš!
Nežli jezdec na návrší vyjel,
po ovčáku dávno zem se slehla.
V kamení jak ještěrka se blýskl.
III
Mnoho psaní chodí bílým světem,
ani nevíš, odkud jsou, kam spějí.
Letí psaní z dalekého Gradce
do Záhřeba, města bohatého.
Kdo je poslal? – Dilber Ljubosava,
milá sestra Vladka Vidoviće,
zpravuje v něm bratra o neštěstí,
50
které stihlo starého jich otce.
Takto sestra dále píše bratru:
„Se zlým jsem se rozvadila hadem.
Zmije horší v celém kraji není.
Kupec Vujić – znáš ho přece, bratře;
odmítla jsem jeho namlouvání –
v Gradci stal se nyní mocným pánem:
ustašů je krajským kapitánem,
Němců plné důvěře se těší.
Na Kolobrig ondy znovu zajel,
nabízel se zas – a poté hrozil.
Ví prý, jak mou hrdou sklonit hlavu,
oplatit mi žalem za pohanu.
Ještě ráda prý mu zlíbám ruce,
pod nohou mu políbím zem černou,
jeho chrta mezi úzké oči,
jeho koně na kopyto tvrdé.
Otce ať prý domů nečekáme!
Na Kolobrig živ se nenavrátí,
nikdy už! „Ať nejsem Ante Vujić!
Dobře vím, jak celý rod váš smýšlí,
strýc váš Rade že je partyzánem.“ –
Z dobrého prý pomůže nám bydla,
v Kolobrigu on prý bude pánem! –
Statek náš dal pod nucenou správu.
Stvůry své již osadil nám v domě:
51
ustašskou k nám hlídku ubytoval.
Obchůzky prý v Prolomu má konat –
a nás týrat, statek vyjídati.
Jsme jich syti – já i naše čeleď.
To ti říkám: Na mou věru tvrdou,
než se dívat, jak ta cháska drzá
na otcovské půdě cizopasí,
v rodném domě jak se roztahuje,
poroučeti nám se osměluje –:
raděj z hladu černou zem chci jísti,
raděj z žízně píti vodu z listí,
chodit, mladá, po zelené hoře,
trávu spásat jako srna plachá.
Brzy, bratře, přejde zima dlouhá,
znovu listím oděje se hora,
žežulice ozve se hlas v lese,
mladých vlčat vytí na planinách.
Svatý Jiří – hajduk do hor míří.
Možná, bratře, přijdeš-li nás hledat,
spíš nás najdeš v Kamešnici pusté
nežli doma v Kolobrigu rodném.
Hajduckou krev těžko zapřít v sobě.“
*
Černé mraky po nebi se honí,
vítr kvílí jako v horách víly,
52
jak pes vyje, jako šakal skučí.
Všecko, zdá se, spí už v Kolobrigu:
kula ztichla, ve chlévě krav není,
zbylé ovce v salaši jsou v horách,
s nimi také čeleď povětšině.
Všecko, zdá se, spí už v Kolobrigu. –
Tam však ve tmě postavy se mihly,
tlumeně se ptá hlas velitelský:
„Nezůstal snad nikdo z našich v domě?
Jste zde všichni?“ – „Ano, plukovníku.“ –
„Mezci z chlévů vyvedeni?“ – „Ano.“ –
„Lacmani a ustaši jsou v kule?“ –
„Napili se jak ta černá země.
Spí teď v kule jehňata jak roční.“ –
„Nuže, sneste seno, dříví, slámu!“ –
„Petko! Petko!“ ozve se hlas dívčí.
„Nechals dveře kuly otevřeny?“ –
„Nechal, nechal, dilber Ljubosavo.“ –
„Raději se přesvědč! Tu máš klíče!“ –
Beze slova klíče přijal ovčák.
Otevřeny našel dveře kuly.
Klíčem na dva západy je zamkl,
železným pak ještě opřel hákem. –
Černé mraky po nebi se ženou,
vítr kvílí jako v horách víly,
53
jak pes vyje, žalně skučí, štěká. –
Z oslí stáje vylít kohout rudý
a tam druhý letí ze seníku.
Poskakují chvíli, poletují,
jak by spolu v zápas dát se chtěli.
Slabý praskot provází jich tanec.
Divoce však skočili teď vzhůru –
tam i tam už jiní vyskakují,
celý dvůr teď rudě osvětlují.
Jasně vidět kulu, chlévy, stáje:
střecha chléva kravského jak chytá,
z ovčince jak hustý dým se valí.
Jako z měchů vítr v oheň dmychá.
V plamenech už budovy jsou všecky,
kolkolem jež kulu obklopují.
Však i z ní už počíná se kouřit,
kouřem teď i plamen prošlehuje,
roste, sílí, střechu olizuje.
Zoufalý se ozval z kuly výkřik,
zvířete jak hynoucího řvaní.
Slábne, zmlká v praskotu a třesku.
S třeskem zřítil se krov prohořelý,
jisker sloup se vzhůru do tmy vznesl
jako hejno polekaných běsů...
Ve větrné, temné jarní noci
malá četa ku Prolomu stoupá.
54
Bohatýrská postava jde vpředu,
za ní s mezky hlouček vesničanů.
Vzadu dívka na soumaru jede,
mladý ovčák za uzdu ho vede.
IV
Kárá luna hvězdu večernici:
„Dávno, dítě, dávno čas je spáti.
Kde se touláš? Kde ses omeškala?“ –
Odpovídá večernice třpytná:
„Závoj noci ještě hory halí,
přes Bosnu já snivou domů chvátám.
A tu vidím: zaskřípěla vrata,
těžká vrata u kasáren v Kršnu –
a z nich proudem ve čtyřstupech pevných
vycházejí ozbrojení muži.
Hlavu krytu přilbou ocelovou,
nohy v botách dobře okovaných,
karabinu lehkou na rameni,
pod nabitou tornou nachýleni,
mlčky ze bran pevnosti se valí.“ –
55
„A víš, dítě, jaké je to vojsko?
A kam táhne z Kršna krvavého?“ –
„Němečtí to myslivci jsou horští,
praporu půl dojista jich bude.
Přes Kršanské pole míří k horám,
ku Prolomu, ku planině strmé.“ –
„Proč tak spěšně, nedočkavše rána,
vydali se na obtížný pochod?“ –
„Přerváno prý spojení je s Jajci,
partyzány hory se jen hemží.
V Kršnu samém špižírny jsou prázdny,
ani pušky nemají co jísti.“ –
„Proto vojsko ke Gradci teď táhne?!
Zásoby a střelivo chce dovézt?!“ –
„Cestu prý též zajistit si musí,
poslední spoj Kršna s mořem volným.
A když možno, posily má přivést,
do týdne být zpátky v Kršnu tvrdém. –
Unavena jsem však, milá máti!
Dobrou noc, už oči se mi klíží.“ –
56
„Dobrou noc! Dej políbení matce!
Do rosného jitra dřímej sladce!“ –
*
Psaní píše Vladan četovodža
v Kamešnici divoké a srázné.
Ještě v noci ovčák Petko běží
na Klisuru, na planinu drsnou,
do tábora spěchá partyzánů.
Píše v psaní Vladan četovodža:
„Milý strýče, plukovníku Rade!
Přátelé mi právě chaber dali,
dobrá kořist přes hory že půjde.
Brzy bohdá budeme ji dělit,
brzy možná rány ovazovat.
Třicet hochů vyber, plukovníku,
žádné plevy! – hodnotné jen zrno:
junáka, jenž kamene je tvrdší,
který raněn ani nezasténá,
aby druha nevytrhl z boje,
jemuž kučou medvědí je kožich,
milkou drahou – jeho zbraň je světlá,
který šavlí cestu vpřed si razí
jako sokol křídly pod oblaky.
Takých třicet – ke mně s nimi pospěš!
V Prolomu znáš křivou jedli suchou,
57
u té jedle napajedlo ovcí:
tam mě najdeš, sokole můj sivý,
tam mě najdeš i s mou věrnou četou.
Rozumíš mi dobře, plukovníku?
Věc je spěšná – nežli Němec dojde,
soutěsku je nutno obsaditi.“
Psaní čte si starý junák Rade,
a když vidí, co mu bílé říká,
slova nedí, jen mu oči svítí,
černé oči pod obočím šedým;
chvílemi jen bílý knír si hladí,
s handžárem si zlatým hraje kradí. –
K večeru byl na smluveném místě
a s ním třicet chlapců-partyzánů.
Žádné plevy! Hodnotné jen zrno:
junáci, co kamene jsou tvrdší,
kterým kučou medvědí je kožich,
milkou drahou – jejich zbraň je světlá;
ti si šavlí probíjejí cestu
jako sokol křídly pod oblaky;
druha druh ti nikdy neopustí,
dokud v prsou buší srdce věrné.
S nimi přisel Petko, mladý ovčák.
Tam už čeká Vladan se svou četou.
Rozpínají tu své ruce bílé,
58
objímají, líbají se v líce,
pomoc Boží navzájem si přejí,
druha druh pak po zdraví se táže.
K společnému zasedli pak stolu:
chleba kus a sýra večeřejí,
berana si z rožně ukrajují,
bystrou pijí rakiji a víno.
Do pohárů dilber Ljubosava
rudé víno bílou lije rukou.
Drahým hostům podává je řadou.
Pod hvězdami ke spánku se kladou.
V
Ještě zora za horou se skrývá,
ještě obloha se nezardívá,
ještě nedělí se, pobratime,
chmura noci od smavého jitra –
spícími však ulicemi Gradce
vojska dlouhá kolona již táhne.
V pravidelné rázy těžkých kroků
o kamennou dlažbu hrbolatou,
do dusotu důstojnických koní,
v drobný poklus opozdilých mezků
59
zhusta zazní zbraní zařinčení,
šarží ostré pobídky a klení. –
Z města, hle, již strážný předvoj vyšel,
přebrodil i Ponikvu již řeku,
zvolna stoupá k horám na obzoru.
Za ním teď i valný voj se táhne,
v jeho středu mezků karavana,
převzácným jsou obtíženi zbožím.
Za pěchotou soumarů jde oddíl
s horským dělem, dvěma kulomety.
Ustašů pak četa týl jim kryje,
menší hlídky v bocích patrolují. –
Před nimi se strmé horstvo zvedá,
šedobílý Prolom kamenitý,
jako kletba posupný a chmurný,
jako osud záhadný a němý –
divočina pustá, liduprázdná.
Dravý pták jen chví se ve výšině,
nepohnutě na svou kořist číhá. –
Na útesu číhá však i Petko,
orlím zrakem v dálce pátrá, slídí.
Bílý chuchval valí se tam dole,
jakby mlhy pramen šedobílý. –
Mlha? Teď v tom předpoledním žáru?
60
Běží ovčák, plukovníku hlásí:
„Již se blíží, aby Bůh je ubil!
Je jich síla – a nás je tak málo!
Kdyby v sůl nás proměnila víla,
jak tu jsme, přec nebude jí dosti,
aby těm tam oběd osolila.“ –
Jen se směje Rade-harambaša,
jen se směje, takto k četě mluví:
„Hajdy, bračo! Všichni na svá místa!
Zvítězíme nebo zahyneme –
takovými zrodily nás matky.
Poslyšte mě, bratrstvo mé drahé,
poslyšte mě, co vám říci hodlám!
Ukryjte se dobře za kameny,
pušky v střehu, k ráně připraveny!
Ale nikdo dřív ať nevystřelí,
dokud netřeskne má karabina.
Jakmile však výstřel uslyšíte,
všichni naráz dejte oheň živý,
vzpomeňte pak Boha jediného,
chladné zbraně rukama se chopte,
jako vlci vyřiťte se na ně,
do hrdla se Němci zakousněte:
granátem či bodlem nabroušeným,
bambitkou či jataganem tenkým,
zuby ostrými či tvrdou pěstí –
61
jak vám Bůh a junácké dá štěstí.“ –
Dobře mluví Rade ke svým chlapcům,
radu moudrou družině své dává;
moudrému pak raditi je lehko. –
Ke svým však i Němec-hejtman mluví.
Při oddechu na úpatí horstva
do kruhu si svolal důstojníky.
„Zítra,“ praví, „týden tomu bude,
bezpečně co Prolomem jsme prošli.
Z band se nikdo ani neukázal.
Zas prý v horách se tu potulují.
Přepadati hlídky, to snad svedou,
na nás udeřit však nedovedou.
Vědí, kdo jsou naši střelci horští. –
Bojí-li se bandy z hor jít na nás,
musíme my do hor za bandami.
Cesta od nich vyčistit se musí.
S bandity pak – žádné smilování!
V plen je brát jen zcela výjimečně!
Nemyslím sic, k utkání že dojde,
ale přesto bdělosti je třeba.
Pánové, ať vše je pohotově!
Deset minut oddech – a pak v pochod!“ –
K důstojníkům svým tak mluví hejtman.
Skály jeho slovům naslouchají.
Naslouchají, slova neříkají. –
62
VI
Na pochod se znovu dalo vojsko.
Těžce stoupá cestou kamenitou,
v zákrutech jež dohůry se šplhá.
Jako kletba posupný a chmurný,
jako osud záhadný a němý,
srázné štíty Prolom k nebi zvedá.
Mlčí skála, zvíře, keř i člověk.
V dusot kroků ztrmácených nohou
zazní leda zbraně zařinčení.
V těsné rokli horký vzduch se chvěje,
jako v peci tetelí se, míhá.
Ve výšině jak bod pevný tkvěje,
horský dravec na svou kořist číhá.
Hrozné slunce sálá, žhne a pálí,
mlčky dolů na zemi se dívá.
Mlčí bíle, rozpálené skály,
mlčí vše – jen samo ticho zpívá. –
Náhle v tichu třeskla karabina.
A teď slyšet měl bys, pobratime,
jak se pušky vztekle rozštěkaly!
Slyšet je, ty jistě bys byl řekl:
„To tam bije moře o břeh skalný,
63
to tam víly po horách se honí.“
Rachot pušek náhle zas však zmlká.
A již – dravců hladových jak smečka –
nože v zubech, granáty kol pěstí,
partyzáni z úkrytů se řítí –:
ostrým bodlem, jataganem tenkým,
bambitkou i granátem i zuby,
jak jim Bůh a junácké dá štěstí,
do hrdla se Němcům zakusují,
na čtyři je strany rozhánějí
vlci horští jehňata jak plachá,
druhu druh je do rukou si ženou:
koho pustí četovodža Vladko,
toho dočká silák Žeravica,
koho ten snad ujíti si nechá,
toho skolí Rade, sokol sivý.
Na mou věru tvrdou, pobratime,
země ani nebe neviděti,
soutěskou jen šedý mrak se válí.
Nebeský to není oblak bílý,
je to mračno prachu zvířeného.
Z něho slyšet výkřiky a steny –
někdo Boha, někdo matku volá –
krvavé tam dílo teď se koná! –
Boha prosí dilber Ljubosava,
u koní tam za skalami skryta:
„Pošli, Pane, vítr od planiny,
64
dej mi spatřit, z obou vojsk těch silných,
které vítězí a které hyne!“ –
Dokonána krvavá je práce.
Byla perná, nebyla však dlouhá.
Z horských střelců živých zbylo málo:
několik jich zavčas prchlo k městu,
jiní brzy moudře zvedli ruce.
Hory těl však válejí se v cestě.
Z partyzánů málokdo jen padl.
Pot si stírajíce, po bojišti
mezky ženou chlapci zpívající,
po cestě, kde v krve tratolišti
hejtman leží, nohou kopající.
*
Koňmo k městu prchá Ante Vujić.
V zadním voji, týl jenž Němcům chránil,
oddílu svých ustašů se držel.
Věděl, v horách strašný že je hajduk –
zdrhl proto, hned jak boj se začal.
Se své skály jako plavčík s koše
orlím zrakem zahlédl ho Petko:
„Vrah že Jugův směl by vyváznouti?“ –
Levou rukou podepřel si pušku,
pravou pažbu k rameni si tiskne –
zahřmí výstřel, klesá sivák jezdcův.
65
Ale Vujić nezraněn se zvedá,
pěšky znovu na útěk se dává. –
Z Petkova kam dostřelu se skrýti? –
Žlíbkem skalním, zcela skrytým v křoví,
do údolí běží pobočního –
právě tam, kde čeká Ljubosava,
hlídající zásoby a koně.
Ovčák Petko, s karabinou v ruce,
jako kamzík přeskakuje skály,
jako střela letí za Vujićem:
„Na útěk už včera dát ses mohl,
stejně dnes bych dostihl tě, lotře!“ –
V pravou chvíli doběhl však Petko:
s Ljubosavou zápasí tam Vujić,
koně chtěje zmocnit se i dívky.
Nadarmo dvě rány po něm dala,
dýkou teď se proti němu brání.
Z pušky Petko vystřeliti nesmí,
paní svou by mohl zasáhnouti.
S handžárem se vrhá na bídníka:
„Ve zlý den my dva se spolu sešli,
ve zlý den buď pro tebe či pro mne!“ –
Vytrhl svou pistol Ante Vujić,
na ovčáka vypálil ji zblízka.
Klesá Petko s prostřelenou hrudí,
živého už nedočká ho země.
66
Oči vsloup a ruce roztaženy,
v téže chvíli padá však i Ante,
v zádech dýku dilber Ljubosavy. –
Pomstila ho, Petka ubohého,
paní dobrá, aby zdráva byla!
Pomstila ho – ale nevzkřísila.
VII
Příkrou stezkou v úžlabině skalní
vzhůru do hor malý průvod stoupá.
Vychladlé už tělo ovčákovo
na nosítkách partyzáni nesou.
Za nosítky Vladko-četovodža
s plukovníkem Radem schýlen kráčí.
Pušky v rukou, hlavy obnaženy,
věrných druhů provází je hlouček.
Všichni mlčí. Chvílemi jen slza
tiše skane po osmahlých tvářích.
Bled je Vladko. Z prsou plukovníka
pazvuk divný vydere se časem.
Mlčí muži. Dilber Ljubosava
jediná tak tiše mluví k hochu:
67
„Dobrý Petko, ovčáčku náš milý,
kvítku bílý, protěži ty horská!
Rozkvétals nám v Kolobrigu rodném,
v Prolomu dnes povadls nám strmém.
Ale řekni, proč tak tiše ležíš?
Nepovíš? Což rozhněval ses na nás?“ –
Marně ptá se Ljubosava bledá.
Mrtvá hlava odpovědi nedá. –
Dále do hor smutný průvod kráčí,
drsná líce časem slza smáčí.
Muži mlčí. Jenom Ljubosava
znovu takto tiše k hochu mluví:
„Petko milý, jablko ty zlaté!
Proč tvé bílé nekynou nám ruce?
Ústa tvá proč slova neříkají?
Oči tvé proč cize na nás hledí?
Zmrzelo se jim snad zlaté slunce?
Černá země se jim zalíbila?“ –
Marně ptá se dilber Ljubosava.
Odpovědi nedá mrtvá hlava. –
Zašel pohřeb v rozsedlině skalní.
Opět pusta v žáru odpoledním,
průsmykem se plazí cesta bílá.
Mrtvá těla hustě na ní leží.
V ostřici a na kamení horkém,
68
trávě zprahlé, trsech jalovcových,
vysychají tratoliště krve.
Dychtivě ji písek cesty pije.
Jako kletba posupný a chmurný,
jako osud záhadný a němý,
skalné čelo Prolom k nebi zvedá. –
Bílá víla tančí po planině,
mladá víla starou píseň zpívá:
„Nechoď, bloude, za hajdukem do hor!“
Její zpěv se ztrácí kdesi v lukách.
Na rozcestí Vujić chroptí v mukách. –
Mlčí bílé, rozpálené skály. –
Supové sem slétají se z dáli.
69
Čísla 1., 2., 3., 4., 8. a 9. jsou básně zcela původní, napsané ovšem básnickým jazykem staroruských bylin, resp. hrdinských zpěvů jihoslovanských.
Čísla 5., 6. a 7. jsou volná zpracování básní v próze od Prospera Merimée z jeho knížky La Guzla, sbírky fingovaných národních písní morlackých. – Čísla 5. a 6. byla již podobně přebásněna Puškinem. (Viz jeho Pěsni zapadnych Slavjan.)
[70]
OBSAH
I
Němci před Moskvou 19439
Hanna Hryhorenko 194413
Hostina 194415
Oráč-bohatýr 194420
II
Kůň junákův29
Uskoci31
Poslední pořízení34
Slepec36
III
Ovčák Petko43
Poznámka70
[71]
Z HLUBIN
Svazek XIII.
PETR KŘIČKA
Píseň meče
Upravil, 9 iniciálkami vyzdobil
a obálku navrhl
Karel Svolinský
Písmem garmond Ratio
vytiskla
Grafia v Praze
Ve 2200 výtiscích
vydal
B. M. Klika (Kmen)
Praha (II), Opatovická 9
Březen 1946
E: mk; 2005
[72]