Kruhači.

Kruhači.
Tři byli a touha zas domů je do téže dědiny hnala; dvě neděle po statcích krouhali – teď výdělek nesli si nemalý a veselou náladu k tomu – la tralala tralala trala. Tak zs těžkými kru-kru-kruhadly se dohopkovali až k lesu, kde za vískou poslední stavení se bělalo uprostřed zelení a nad vchodem víšek je zvadlý zval z dálky už k vzácnému plesu. Děl první: „Co na mzdě si nesemnesem, by stačilo na notnou špičku, však, přátelé, myslím, že velice by prospěla piva nám sklenice, že zkrátila cestu by lesem nám alespoň o polovičku.“ 22 „Kdo pracujepracuje, přej si,“ děl druhý, „to pravidlo platnost má všude, a my byli v práci dvě neděle.... nuž prožijme hodinku vesele, vždyť netřeba dělat nám dluhy a ještě nám pro ženy zbude.“ „Nuž pojďme, když každý jen jednu dá nalít si,“ ozval se třetí, „a svorně se zdvihneme od stolu a půjdeme dále zas pospolu, hned jak se jí dostanem ke dnu – vždyť čeká nás žena a děti.“ To bylo jak úmluvou psanou; i shodli se ve krátké chvíli a potom i se svými kruhadly v tu lákavou hospodu zapadli, kde složivše břemena stranou stůl obsedli čistý a bílý. Ba bílý... a na stole jiném se veliká kytice stkvěla,stkvěla. Tam bylo tak živo a veselo, a nyní to odtamtud zaznělo: „Ať nikoho neopominem, nechť žije i hospoda celá!“ Což sluch se i zrak jejich mýlí? – toť hostina – svatební k tomu – tím lépe... tak v brnění ostychu své pivečko dopijí po tichu 23 a nabyvše opětně síly zas vesele poběhnou domů. A ťukli si – byloť to pivo tak lahodně řízné a chutné, a přece tak nápadně pomalu plam hasili vnitřního úpalu, i upadli v podivné snivo a utichli, jako když utne. Až teprve nabyl zas řeči, jenž první svou vyprázdnil sklenku, i pravil: „Ó ano, my půjdeme, však vězte, že palčivost žízně mé je alespoň dvakráte větší, než mohl jsem usoudit venku.“ A druhý hned připojil k tomu: „Já mnil, že tu veseli budem a pak že až ku prahům domova nás požene nálada růžová, však takhle se povlíknem domů jen s loudavým tíživým trudem.“ „A pomněme,“ prohodil třetí, »když„když teď už tak podivno je nám, jak bude, až domů se dostanem?..dostanem?... snad jakoby posedlí satanem bít budeme nevinné děti a dělati peklo svým ženám!“ Tak tedy, by z těžké té zkoušky jich rodiny vyvázly zdrávy, 24 se shodli, že raději zůstanou a budou tu veselost želanou ssát do sebe dalšími doušky té lahodné chmelové šťávy. To bylo tak jasné jak slunce, i dali si druhou a třetí, a opravdu, prazvláštní veselo teď teprve do žil jim vjíždělo a v mozku se na každé strunce jich humoru počalo chvěti. Tak za vtipů, smíchu a žertů čas ubíhal rychlej než dosud, a kruhači ve zrádném veselí hlas vlastního svědomí stápěli, jak chtěli by poslati k čertu své ženy, svůj domov i osud. A hlas ten v čas nejvyšší nouze již neměl se ozývat komu... to bylobylo, když hospoda znenáhla se příjemným příšeřím zatáhla a přes cestu kladli tak dlouze se stínové protějších stromů. Pak šenkýř – sám šťastný ten ženich – šer houstnoucí učinil jasem, a lampa tak se stropu svítila, jak říci by kruhačům toužila, že po všech těch klopotách denních je dobře si popřáti časem. 25 Hned všechno se rozveselilo, jak den když se po noci jasní... co vzadu, to těšilo ze štěstí se mladistvé buclaté nevěsty a kruhačům pomalu bylo, jak slavili svatbu by vlastní. Tu oproti nadání všemu vstav jeden z nich, trochu již zpilý, pěl o ženě písničku žertovnou, v níž zove se vařečky královnou, a hospoda tleskala jemu, a kruhači pili a pili. A z druhého skrytými umy se vyklubal hádankář čilý: ten předkládal tvrdé jim oříšky, jež pokaždé dopadly na smíšky jak pustého chechtotu pumy – a kruhači pili a pili. Však chechtotu pekelní běsi své největší dostoupli výše, když s dřívější tichostí v protivě hnal třetí se v reji tak bláznivě, jak vídal prý tančiti kdesi až u hranic turecké říše. Však více než potlesk a chvála jim lahodil okamžik milý, kdy společnosť v opojném rámuse k nim srazila k jednomu stolu se 26 a hospoda smála se, smála, a kruhači pili a pili. A pili a smáli se ještě, když odbyla hodina duchů, a o jedné, o druhé, o třetí i hosté se začali ztráceti do teplého drobného deště a vonného čerstvého vzduchu. Až teprv když v dubové sesli zbyl šenkýř jen z celé té vřavy, i kruhači hovořit přestali i pitípíti, vždyť klímali, klímali, až ruce jim na stoly klesly a na ruce přetěžké hlavy. A slunce už vysoko stálo v zrak mrkajíc větvovím stromů, když s těžkými na zádech kruhadly tak zemdlení, bledí a přepadlípřepadlí, moc spití a vyspalí málo zas brali se pospolu domů. V kraj sneslo se rozkošné jitro, jak bývá jen po nočním dešti; co kvetlo a zpívalo v přírodě, vše zdálo se těšiti svobodě – jen kruhači měli své nitro jak uprostřed svíravých kleští. Zář sluneční v nádheře skvělé se na zemi linula s hůry 27 a halila všechno jak do zlata: tu cestu, to křoví i luka ta – jen po našich pocestných čele se honily zlověstné chmury. A strašily příchodem zkázy i v lese je pod haluzemi, kde vonný vzduch ozýval kolkolem se pernatých zpěváků hlaholem a šelestem bujného mlází – šliť kruhači dále jak němí. V tom jeden z nich za druhů chůze shyb k vodě se u samé skály: chtěl omyt se, ale jak v zrcadle v ní spatřil své tváře tak přepadlé a oči tak strhané tuze, že vlasy mu na hlavě stály. „Ó přátelé,“ zalkal jak děcko, „vy nevíte, jak mě to rmoutí, že minulé noci jsme při pivě si vedli tak hříšně a bláznivě a na ženy, děti a všecko jsme dovedli zapomenouti!“ Ten bezděčný mluvení počin i druhému pomohl z tísně. „Ó veškeré úspory utratit a ještě i sáčky to doplatit, to pravda je hotový zločin, jejž záhodno potrestat přísně!“ 28 „Ba věru, jsme čeládka zvrhlá“,zvrhlá,“ i třetí teď řeči své nabyl, „jež zaslouží více než na hubu, vždyť vrháme rodiny v záhubu – ó kéž by se bouře jen strhla a hrom nás tu na místě zabil!“ „Toť nemožno stejně“,stejně,“ děl prvý, „jak bez trestu domů se vracet; však kdo jen nás potrestá účinně? Já myslím, že vinu tu jedině smýt můžeme vlastní svou krví – nuž dejme si pět ran a dvacet“.dvacet.“ I sklonili kruhači hlavy, brach potom se obrátil k brachu, a bylo jim viděti na líci, že vespolek stejní jsou vinníci, však také i rekové praví, jenž nemají před prutem strachu. „Toť líp než se utíkat k hromu, už proto, že zůstanem živi, a ženám pak snadno se vylíčí, jak v lese nás přepadli lupiči a zbili a obrali k tomu – oh, ženské tak rády se diví.“ „Nu dobře, že v lese jsme právě“,právě,“ děl třetí hned odstoupiv s cesty, „tuť pruty, i slabší i se suky, nám samy se vtírají do ruky, 29 a pak si hned na měkké trávě své odležet můžeme tresty.“ Tak provázen šelestem listí a pernatých zpěváků pěním trest vykonán na všech, ne bez krve, a bylo jim bědno, až teprve to vědomí, že jsou zas čisti, je plnilo uspokojením. Ó ženy je litovat budou, až uslyší, v houštině stromů jak lupiči-lotři je přepadli a zbili je, o všechno okradli a s kůží je od krve rudou jen s kruhadly poslali domů. A řeč jim zas plynula se rtů a touha zas domů je hnala, a ačkoli všechno je bolelo, přec bylo jim zase tak veselo, tak do skoku, zpěvu a žertu – la tralala tralala trala. – – – – – – – – – – Ó trojlístku, jak jsi si škodil! Tvá pohádka ukončí melou a studem a posměchem konečně, že ztrestali jste se tak zbytečně, vždyť šenkýř, ten potají hodil vám do kapes útratu celou. 30