ČLOVĚK-BESTIE
Klidné večery a noci jsou, a nic neruší klid zemdlených.
Na prazích domů sedí klidní obyvatelé a hvězdné nebe neláká jich pohledů.
Klidno je, mrtvo, vyjetou kolejí všedních dnů pohybuje se líně život, a milující chodí měsíčnou nocí.
Tomu tak dávno již, co tajemná znamení na nebi sklíčila polekané tajemnou předzvěstí neznámých hrůz.
Klidno je, mrtvo, a oči nedočkavých marně hledají na nebi velikou, podivnou hvězdu, věštící neklidné doby.
Dlouho stojí již vody, dlouho žhlo, unavujíc, slunce, a bahno hnije.
Po prudkých deštích, po náhlém výbuchu bouří, sirném zápachu zažehujících blesků, krvavých požárech zatoužili unavení. Cosi divokého, co dlouho spalo v nich, probudilo se náhle, a zmocnilo se celé jejich bytosti.
[25]
Krev, krev!
A ulicemi měst postupují řady vojska s nasazenými na puškách bodáky, útočí jízda, a zástupy jako poraněná šelma řvou.
Zvíře probudilo se v člověku, a tomu zachtělo se krve, čerstvé kouřící krve.
Dlouho klidně oddychovala města, a země dlouho nepila krve.
Nehřměly za noci ulicemi odměřené kroky odcházejících vojsk, nebylo slyšeti do vzdálených měst dunění děl, a nikde nechvěje se půda rozpoutaným bojem.
Krev, krev! Obrovské massy vojsk, kouřící bojiště, zápach prachu, požáry, nářek raněných, chrapot umírajících, obnažené rány, vítězství a porážky, krev, krev!
Oh, čerstvý vzduch, nový život!
Jiného člověka, zrozeného na hrobě dobitého.
A bestie probuzená zaťala ostré drápy, roste a zástupy sražené, rozpálené její horkým dechem a žíznící po krvi, řvou: krev, krev...!
26