SMUTNÁ KRAJINA
Pustý, mrazivý kraj. – Sníh všecko zaleh’ a vysoko nakladl se na tuhnoucí zemi. Všecky cesty zavál, pole zavál, a černé keře prodírající se sněhem, choulí se bojácně a krčí, osamělé, v mrazivém vzduchu... Nízká oblaka plná sněhu a těžká, stlumila světlo na bílých pláních, a velcí, černí ptáci, mlčící, plují pod šedým nebem. Nikdo tu nepromluvil, žádný výkřik nerozvlnil těžké ticho, a Smrť v bílém, dlouhém rouše, toulá prý se tudy a skrývá, číhajíc, za černými keři...
Starci jdou tou smutnou krajinou – – –
Prý ničeho již nelze čekati, všecky cesty jsou zaváty, města vymřelá, krby vychladlé, na prazích chrámů Lásky zemřeli kněží, vítr skučí v prázdných ulicích a vychrtlí, hladoví psí vyjí do pustých nocí... Ničeho již nelze čekati, nikam nelze dojíti.
A dále ještě smutnější prý kraj –
[35]
Mrazivé větry přicházejí z něho, oblaka obtěžkaná sněhem, i dlouhé noci.
Ale tam snad nikdo nedojde; neboť Smrť číhá za černými keři, toulá se po sněhových pláních a za tichých nocí je prý slyšeti úzkostlivé hlasy a výkřiky přepadených...
Již na nic nelze spolehnout, v nic již nelze doufati, jen možno ještě vzpomínat.
A vzpomínky, věrní psi, jdou v stopách opuštěných, a jejcihjejich vlhké, soucitné oči vzhlížejí k svraštělým tvářím. Nemožno je odehnat, nemožno je odkopnout.
Vrátí prý se zase, lísají se k nohoum, a bolný jejich pohled slzy vhání v oči...
Bílé pláně, studené pláně – Smrť v bílém rouše bloudí jimi, a schýlení starci jdou a dívají se do věrných očí svých jediných průvodců.
36