SESTRY
Sešel do zahrady. Byl silný, svěží vzduch, a on zastavil se, a mhouře oči, kloně nazad hlavu, poddával se té lázni chladícího ranního vzduchu a rozlévajícího se zářícího světla.
Chvíli tak stál objímaje pohledem celý obzor, zastřený v dálce ještě jakoby závojem, cítil radost v duši, radost z nového dne, z mladého života, a přál si plouti s čerstvými proudy vzduchovými pod dalekým, modrým nebem bez jediné bílé skvrny, rozplynouti se v modrých výškách a krůpějemi světla kanouti dolů.
Bylo ještě časně. Byl rád, že nikdo dosud tu není, a zvolna, šťastný, chodil mezi záhony a poslouchal jak chrupe červený písek pod jeho kroky, vlhký, nedávno skropený.
Na listech květů chvěly se drobné kapky vody, leskly se v slunci a padaly k zemi. Drobné, lehké kroky se blížily.
Přišly obě sestry a nutily jej, aby zůstal. Avšak jemu nechtělo se stráviti toto ráno s nima v za-
[39]
hradě. Lákalo ho to ven, do polí, chtěl celý den se toulati, zvlášť toto ráno, a vyměniv s oběma několik slov, odcházel, mysle na dvě sestry, které tak se lišily duší i tělem. Věděl, že obě jej milují. Jedna jeho duši, druhá jeho tělo. A jemu byly lhostejny obě, jako ostatní ženy... Mladší byla plna snů, jako pohádková noc, byla bílá jako květ jasmínu a zdála se vydechovati vůni květů. Starší byla plna žáru a života, jako žhavé poledne, nemilovala měkkých západů a tělo její sálalo vášeň a opojení.
První bylo mu nejvíce líto; neboť ta mohla ztratiti vše, druhá mohla jen získati. A život zdál se mu krutým loupežníkem, který čeká, aby ve vhodné chvíli oloupil nic netušícího o to nejdražší. Oh, to snivěsnivé dítě! O lásce snila a její očí provázely jej za každým krokem. A on neměl odvahy říci jí, čím je mu žena. Ona ale jistě nemyslela dále. –
Sny mládí, první květy, zpěv slavíků, první láska – pohádka, to všecko je krásná pohádka, v níž toulají se krásní princové a hledají zakleté princezny, pohádka se špatným koncem, a lépe je nechtít oživiti, co bylo jednou zakleto...
Ona ale věřila. Pro ni každá pohádka končila šťastně, a na to, mají-li princezny děti, jistě nemyslela...
Toulal se celé ráno a již se blížilo poledne. Sluneční žár jako horká lázeň jej obléval, pálil jej
40
v týle, dýchal mu do tváří, rozpaloval jej, a ve vzduchu, na zemi, všude bylo tolik sladké únavy, že klesal skoro a umdléval. Nic nepohnulo se, a čerstvý větřík nezavanul proti němu... To byla ona, starší z obou sester. Na ni nyní myslel, na její tělo, a viděl její pálící pohled. To bylo žhoucí slunce, zapomenutí v prudkých záchvěvech a rozpalujících, předtucha příštích zrání...
Takový dojem měl, mysle na ni, a pochopoval její nechuť ke všemu, čím opíjela se její sestra. Druhé začínal život tam, kde prvé končily pohádky.
Vrátil se.
V zahradě nalezl starší ze sester. Z její pohledu sálalo mu vstříc žhoucí slunce, a při doteku její ruky přelévaly se horké vlny rozpálených polední, zaplavovaly jej, a on se jim poddával...
41