JEDNA, LOMENÁ JEDNOU

JEDNA, LOMENÁ JEDNOU To Mrs. Rosa Newmarch
Ač na horách valašských jsem se zrodil, v Německém Brodě jsem do školy chodil. Má dušička byla předjarní lán, a hlava – prázdná krabička... Náš pan učitel byl stařičký pán, jménem, – – nu třeba Štěpnička. Patočka nešlo mi do rýmu. Proto změnil jsem skutečné přijmení toto. 54 Ten stařeček, Pán Bůh dej mu nebe, nás jistě měl raději než sebe. Byl anděl, nás kluky miloval a takto klassifikoval: Mha nade mnou, přede mnou, za mnou a vůkol, dvě jedničky sázel mi na každý úkol. Tu první z pravopisu a druhou z úpravy spisu. – Jednou můj úkol se hemžil chybami jak Indický oceán rybami. Příčinou omylů těch, tak četných, bylo pár souhlásek obojetných: be, fe, me, le, pes se veze, co to na nás, kluci, leze? Jednou po b měkké í, po druhé zas tvrdé ý. Vísledek bil podle toho... Říkat, chyb že bylo mnoho? 55 Červených křížků a háků, ó žáku, kam spočinout popřeješ zraku, jak máku... Ale pan učitel nedal se zmást. Pod mého ducha a potu dcerou bědnou hle, ohromná jednička, lomená jednou. „Nic nevykonal, kdo vykoná část,“ si dědoušek řekl, „Petrus, pax tibi!...“ A jenom na konci úlohy, pod známku, třaslavou rukou přičinil poznámku: Až na ty pravopisné chyby!! A teď, když už i mně vlasy šednou, vzpomínám: jedna, lomená jednou... Náš učitel srdce velké a čisté měl na pravém místě, to je jisté. Můj pravopis nebyl za mák hezký, a vida, je ze mne básník český. Ale tohleto hlavní není. 56 On byl též moudrý a zkušený pán. A tento příběh byl vypravován pro toto mravné naučení: Svět by byl, lidičky, překrásný, kdyby z nás každý o bližním s panem Štěpničkou smýšlel: Jsi jednička, lomená jedničkou... až na ty pravopisné chyby!... 57