Orakul
Když byl dospěl ke ctné šedesátce
pěvec „Bouře“, básník „Tomana“:
„Ostrčile! Kýž Tě Morana!“,
zvolal bujaře a začal prát se.
V hádce leda rány sklidí rádce.
„Fuj!“ řvou jedni, druzí „Hossana!“
Ponořím se raděj do „Pana“,
nevěda, zda plakat mám či smát se.
Přesto pro věštbu jsem zašel v Delfy:
„Kdo to vyhrá? Ghibellin či Guelfi?“
Mlčí kněžka jako zaryta...
Otáži se ještě haruspika...
„Pěvče,“ řekl, „drž se varyta!
Dílo zůstává, ne polemika...“
79
Povídka odsouzence k smrti
„Jednoho pošmourného listopadového večera,“ počal vyprávět odsouzenec, přehodiv si za příšerného řinčení řetězů nohu přes nohu, „jednoho pošmourného listopadového večera začalo mne podivně pobolívat pravé ucho. Nedbal jsem toho hrubě, jenom čas od času jsem si ucho bezděčně ohmatával, ale konečně třetího dne jsem si dodal potřebné zmužilosti a šel jsem k lékaři. Lékař si do ucha posvítil, pošťoural se v něm se zřejmou zálibou a pravil vlídně: „Obyčejný zánět zvukovodu. Maličkost. Za týden to zmizí.“ Dal mi do ucha horký tampon, ovázal mi hlavu bílým gázovým fáčem, a já šel spokojeně domů.
Na schodech se setkám s listonošem. „I služebníček, pane inženýre, dobré raníčko,“ usmívá se na mne žrec Merkuriův. „Co pak? Co pak? Snad ne, pro pána, nějaký ouraz?“ pokračoval, zvážněv, s upřímným účastenstvím. „Bohu díky nikoliv,“ odtušil jsem zdvořile a ochotně, „obyčejný
80
zánět zvukovodu, maličkost, za týden to zmizí.“
Než jsem si doma vyřídil nejnutnější korespondenci, bylo poledne. Jdu k obědu. „Slyšeli ten rámus u revidentuch?“ tázala se mne, jiskříc očkama, ve vratech paní domovníková. „Mařka dostala na šup vejpověd. Taky už by moh dát starej parola ženskejm pokoj... Jéžíš Maria!“ vzkřikla zděšeně, hledíc úzkostně na mou ovázanou hlavu. „Co se jim stalo, chudinko zlatá? Sakramentská eletrika!“
„Nic zvláštního, paní Konipásková,“ konejším dobrou tu ženu, „obyčejný zánět zvukovodu. Maličkost. Za týden to zmizí.“
„Jo, slepý střevo – totiž chtěl jsem říci střední ucho,“ pokračoval ochotně pan vrchní „U koruny“, šermuje mi před nosem tácem s polévkovými koflíky, „střední ucho – to není špás! Vím, co chudák žena zkusila. Hraje si s tím druhý rok a vyjádřila se, že by to ani paní domácí nepřála. Jo, to je k zbláznění! A má-li člověk kusa citu v těle... Co tady čumíš?“ zařval na pikolu, dodávaje důrazu své otázce přesně mířeným pohlavkem. „Nevidíš, že pan kontrolor má prázdnou sklenici, pitomče?“
„Není to v mém případě tak zlé,“ pokusil jsem
81
se vklínit obratně svá slova v bystrý tok hovoru lidumilného číšníka. „Je to obyčejný zánět zvukovodu. Za týden to zmizí.“
„Nechci se nic ptát a nic jsem neřekl,“ šeptal mi tajemně pan Čimon, coiffeur a absolvent dermatologického kursu, mydle vlastnoručně divoké strniště na mých tvářích, „ale domnívám se... Pepíku, opraš pána... domnívám se, že nejsem daleko od pravdy... Karle, dej pánu židli, vem servít a mydli,... od pravdy... dobře namydlit... od pravdy, řeknu-li, že v tom vězí nějaká fešná dáma,“ řekl dělaje štětičkou ve vzduchu přesnou kvartu. „To víme, cherchez la femme,“ zvolal vítězoslavně.
„I dejte pokoj, vy romantiku,“ bráním se, pokud mohu, skrze mydliny. „To by tak ještě scházelo, souboj! Docela obyčejný zánět zvukovodu. Maličkost. Za týden to zmizí.“
„Rozumíme, rozumíme,“ mrkal na mne významně pan Čimon, namáčeje břitvu do desinfonu. „Umíme mlčet! Jako hrob! Jako hrob! Jako hrob!“
„Během zbývajících hodin onoho neblahého dne,“ vzdychl si zhluboka odsouzenec, „bylo mi
82
odpověděti ještě asi na 120 dotazů přátel a známých, jejichž srdce byla jata soucitem při pohledu na mou ovázanou hlavu.
Druhého dne jsem se plížil ulicemi města jako stín, přesto však jsem se nevyhnul nové stovce setkání, a večer téhož dne mne přistihla bytná před zrcadlem, jak prohlížím zamilovaně hlaveň ostře nabitého browningu.
K večeru třetího dne jsem spatřil zdaleka v Korunní třídě na Vinohradech sympatickou postavu dobrého přítele Cleara, virtuosa a profesora hry klavírní, který nic netuše kráčel zvolna ulicí vzhůru k vodárně. Byl to dobrý hoch, nejhodnější člověk, s kterým jsem se kdy v životě setkal, dobrodušný, skromný a nenáročný, jenž se nikdy nedral do popředí a kuřeti neublížil. Slovem, člověk srdce zlatého!...
Chtěl jsem uskočiti do blízkých keřů a zmizeti v jejich zelenavém zášeří. Bylo však pozdě!... Spatřilť mne v téže chvíli... Překvapením rozhodil poněkud rukama... Stanul jsem jako vtesán do země... Moje neklidně těkající oči uzřely, jak vyrazil spěšně vpřed, až se jeho bříško mírně potřásalo... Přiblížil se ke mně na vzdálenost jed-
83
noho kroku. A podávaje mi zdaleka přátelskou pravici, otevřel právě ústa k otázce, když s divokým skřekem jsem se sveřepě vrhl na jeho prsa, zakousl se zuřivě do hlavní tepny jeho bílého hrdla a pil jsem, pil, lokal a lokal chtivě teplou krev, proudem se valící z hluboké rány... Nepouštěl jsem oběti z chrupu svého, až bezduchá a zsinalá se zřítila k mým nohám... Pak jsem tiše usedl na mrtvé tělo přítelovo, naklonil se k jeho stydnoucím rtům a zalkal jsem: ‚Obyčejný zánět zvukovodu. Maličkost. Za týden to zmizí’...“
84