XXVII. Daleko v městečku jižním,

Petr Křička

XXVII.
Daleko v městečku jižním,
Daleko v městečku jižním,
jda odlehlou ulicí, hlas hluboký houslí jsem uslyšel náhle tišinou zvučící.
Jak mocí kouzelnou puzen po zvuku houslí jsem šel. A na schodech v pustém zákoutí chrámu starého hudce jsem zřel. Člověka nebylo vůkol, já neviděn za ním jsem stál. Nachýlen k houslím, k srdci je tiskl a hrál. Opodál stanul jsem v skrytu, naslouchal, naslouchal. 62 A tehdy Soudce života mého z tišiny vstal. Zrak jeho – výčitka smutná. Mlčení – těžší než řeč. Hle, na mísu vah teď srdce mé klade, kde závažím – jeho je meč. Zvážil je. Z prsou jsem vyrval bolesti ničemný pýr. Jen ještě, jak uměl, Boha jsem prosil za Tvoji radost a mír. Své housle pozvedám s bázní. Já proklel je, rouhavý hráč. Zazněly struny. Po letech tichý srdce zalil mi pláč. 63 Starý houslisto z Luccy! Pohleď, chud jsem a sám. Slyší kdo, neslyší moji píseň? O jiné, o jiné dbám! Kam jste se rozběhla, pole? Jak záříte, paseky! Své housle tisknu si k světlému srdci. Na věky, na věky... 64