SEKÁČI.
Přes Kalcův kopec od humen
běžely k lesu naše tratě.
Byl bezoblačný letní den,
kraj potápěl se v bledém zlatě
žit zralých, ležmem ležících
již místy, srdce těšících,
i jeřic ještě na stojatě
i ječmenů i ovsů bodrých.
A slavně na nebesích modrých
se jasné slunce valilo
a pole světlem zalilo.
Ach, lidé milí, hřálo dnes
a jako divé doráželo
v bok úvozu i hnědou mez,
kam prudce z louky kmínem čpělo,
10
a kam jda k lesu jako na pec
teď vylezl si z rychty chlapec.
Zde ticho bylo. Časem čmel
jen vrtácký sem zaletěl
a mrzut nad pupavou vířil,
leč omyl seznav, k louce mířil.
Zda také říci mám, že z dáli
dva neobratné hovnivály
puch mile známý zlákal sem?
Nad velkým, čerstvým kravincem
ti dlouho šťastni kroužili,
v něm ryli se, v něj hroužili.
Zde ticho bylo. Zalit jasem,
kraj hovořil však známým hlasem:
svist srpů slyšel, řinkot kos,
jak o ně brousky zazvonily.
Vysoký, zlostný diškant vos,
hvizd naříkavý parní pily,
šum rovný pilné hrabice,
hus štěbetání na strništi
a za kopcem kdes na hnojišti
kurážné, stručné zdravice
kohoutů, našich buditelů,
i drsné snad i neškolené,
no srdečné a nelíčené.
Zpěv truchlý samotářských čmelů,
vášnivý cvrkot v díře kdes
11
i ostýchavé pět peněz
křepelky v rudnoucí již pšence
i seker duté rány v lesích.
Hlas bodrý mužného července
zněl krajem světlem zalitým,
a nade vším a nade vším
skřivánkův jásot na nebesích.
Července hlas, července smích
zněl z niv i cest, zněl z luk i lích.
Hoch na vysoké mezi seděl
a k lesu zamyšleně hleděl,
jak naši v Jamách žito kladou.
Šli vrženinou rovnou řadou:
jim v čele mladý Louba-Žák.
Byl kabrňák, byl kabrňák!
Chlap drsný, prudký, časem zlobil,
rád zavdal si, s ženou se pobil
a dlouho se pak lidí styděl.
Leč nebe nevinné v nich viděl,
kdo v oči jeho pohleděl.
Šíj schýliv tuří, mlčky šel
a žilovatou pravicí
jak rozháněl se hrabicí
jak bohatýr, těch polí vládce.
Suk za ním, potě se a supě,
se pachtil, Zobač po chalupě.
Byl, jak to říci? – úřad krátce,
12
náš cestař. V lesklé čepici
s moravskou pestrou orlicí,
rýč na pleci, když vsí se ploužil,
nám chlapcům úctou dech se oužil.
A za ním lehkovážná krev,
jen žert a smích a vtip a zpěv,
ech, Francek Šmrkůsků se loudal.
Bodejť bys, pšundo, nepšundal,
děvčiskám v noci pokoj dal
a po dědině nevyhoudal!
A čtvrtý Švanda Radiměř
šel rozšafný. Všš, dvakrát měř
a jednou řež, všš, kosou mával
tak vážný, jak jsem vždy jej znávalznával,
a důstojný. Ba, tak jej zřím,
když Pepce nátchu vykuřoval,
když ve výboru obecním
proti přirážkám rekuroval
tak správnou češtinou a slovy
tak učenými, výbor celý
že souhlasil, co za postelí
já bafčil z dýmky dědečkovy,
netuše, v blahé vhroužen sny,
ni následků, ni odměny, –
s týmž rozmyslem, s touž důstojností,
s touž myslí poctivou a jasnou,
již za všech žití okolností
tvář jeho dobrá jevila:
13
když prozkoumával svinku sprasnou,
když kobylka se hřebila.
Však nejkrásnější na pohled
a nejvyšší a nejstatnější
byl Ujčík Dolní, Loubův děd
a první radní obce zdejší.
Hor našich jedle vzpřímen šel
lehce a pružně jako k tanci,
krok jeho hrdou sílu měl
i klid i prostou eleganci,
jak pírkem těžkou kosou vládl:
on lety krásněl, prací mládl.
Suk vzdychá, funí, jen z něj teče
a za ním v žitě – koryto.
Ujčík – ten sotva ví, že seče,
a pole je jak omyto.
Ba, není sekáč jako sekáč!
Žne jeden, radost, jen to hrá.
A druhý na místě jak pekáč
se trdluje a šmodrchá.
Ó přátelé, zda vyslovím,
co lásky v srdci probouzíte?
Proč, běda, jeden za druhým
již bez návratu odcházíte?
Drn bujný zčeřiv prostých růvků
tam pod lipami na hřbitůvku,
nechť lehký vítr sdělí vám,
14
jak upřímně vás vzpomínám.
Jak upřímně vás vzpomínám,
kdo dobří jste a čisti byli,
jak upřímně vás vzpomínám,
kdo nečiníce zla jste žili,
jichž život cenný byl, ač tich
a neznámý, ač trn a hloží, –
a kdož, nikoli z nejmenších,
teď trůní na pravici boží...
15