MEDITACE ŠTĚDROVEČERNÍ.

MEDITACE ŠTĚDROVEČERNÍ.
To štědrý večer byl – však ne, jak v básních bývá, kde zvony hlaholí, kraj zavát je a tich; to šerý večer byl, kdy v hustou mhu vše splývá, jež padá na město, kde bláto v ulicích. To večer nevlídný, kdy každý s touhou tíhne v kruh drahých duší svých, kde jásot, smích a ples; jsou pusta náměstí – jen tu a tam se mihne stín chodce, na cestě jenž opozdil se kdes. I já se opozdil a ku domovu chvatně postranní ulicí jsem s touhou v duši spěl, když v svitu luceren, jež plápolaly matně, jsem ženštin několik na rohu státi zřel. Ty ženy ubohé tak pozdní chodec vídá v ulicích setmělých vždy za večera stát: je osud přinutil, snad neštěstí, snad bída, za bídných grošů pár svá těla zaprodat. 25 V tom kalu velkých měst to zjev je všední, známý, a bez povšimnutí jdem dále kolem nich, však na ten štědrý den to přece pohne námi, jak zříme je tak stát, kdy všude ples a smích. V těch chvílích radosti, tak vlídných a tak klidných, kdy každý cítí mír tak svatý ve hrudi, jak může býti vám, vy nejbídnější z bídných, když lepší myšlenka se ve vás probudí? Když některá snad z vás se rozpomene zpátky na dětské svoje hry, na nevinnosti věk, snad mnohá znala z vás též otce, něhu matky, – ó, jak vám musí být za takých vzpomínek! – Těch teskných myšlenek spád hlavou se mi řítil, jak s oním večerem kol vás jsem rychle spěl. A tehdy poprvé jsem vaši bídu cítil, a tehdy poprvé jsem s vámi soustrast měl! 26