NA PRVNÍ STRANU.

Zdeněk Knittl

NA PRVNÍ STRANU.
Když s novým jitrem slunce zaplane a vstává nad lesy i nad nivami, a na večer, než temno nastane, jak západ rudě hasne za horami, ať kamkoli se krok náš ubírá, – ó, cesty naše dobře jsou ti známy, – ať zář kol nás, ať tma se prostírá, ať za dobrými jdeme vidinami, či propast před námi se otvírá, jak stál jsi druhdy, velký, nad vodami, když poslední nám naděj’ umírá, ó, zůstaň, Pane, s námi! Ať křesťanským tě bohem jedni zvou, jenž přesvatý je prý a neomylný, ať rozumem, ať silou, myšlenkou, ať osudem, jenž prý je neodchylný, ať „zlato“, „bohatství“ máš jméno nést, ať „práce“, která královnou je dílny, přec jedno, velký Pane, jisto jest, – ať každičký z těch názvů tvých je mylný, – 42 že k tobě všichni zříme ze svých cest, ať na rodné své hroudě rolník pilný či dělník, jenž jen práci vzdává čest – všem v cestu záříš, silný! I já, ať sluncem kráčí noha má, ať bouřím spěje vstříc a mhám a šeřím, ať slza radosti mi v oku plá, ať v srdci tíž – rád všechno tobě svěřím, vše, po čem toužím, všechno, o čem sním: vždy otvírám ti cestu k srdce dveřím. Vždyť mluvíš ke mně květem májovým, ty mluvíš z pláně, skryté sněhu peřím, ať polem jdu, či lesem, tebe zřím, ať hbitým veslem tiché vody čeřím, že otcovsky bdíš nade mnou, to vím, že’s plný lásky, věřím! A pravda-li, že též byl’s člověkem, pak jistě víš, jak těžko jest se dráti v tom o kus chleba boji odvěkém, jak daleko jest pustinou se bráti pro jeden prostý, bílý dobra květ. A vím, kdo v žití uměl milovati a z celé duše uměl odpouštět, až jednou smrt dny lopotné mu skrátí a věčným spánkem zakalí mu hled, že nebudeš chyb jeho zazlívati, by, až mu zazpívají naposled, moh’ klidně v zemi spáti! 43

Básně v knize Momenty: