VIKTORU DYKOVI
I.
Ostrý vichr divoce hvízdá v skalách,
černá mračna kupí se na obzoru,
duní bouře z daleka těžkým krokem –
Ty stojíš silný!
Jako maják v zpěněný hledí příboj,
jenž se zkrocen u paty jeho plazí,
sílu dává zbloudilým plavcům slabým –
svítíš nám v srdce.
Ve dnech chladu, nesváru, mdloby, zloby
Ty jsi doved nadšení jiskru vzkřísit,
a tak povždy zůstaneš v konec boje
vítězem přece.
Síla Tvá ať vleje se do všech paží,
vatra žáru nechť vzplane ve všech srdcích,
símě Tvé nechť nejdražší žeň svou sklidí –
sta mužů dalších!
1917.
6
II.
Pad’ jsi znaven v prostřed dráhy, nedošel jsi cíle,
do zpěněných moře vln Tvé křídlo kleslo bílé.
Zřítil jsi se jako orel zasažený bleskem,
a ty, jež jsi živil ohněm, naplnil jsi steskem.
Jako pochodeň jsi nes’ vpřed ideu svou svatou,
jako Mojžíš nevkročil’s v zem dávných snů svou patou.
Pad’ jsi v prostřed dráhy, došel’s přece, vítěz, cíle:
k metě Tvé my další ponesem’ Tvé vlajky bílé!
1931.
7