SONET

Vladimír Frída

SONET
Stín jakýs mih se kolem mne a mizel v dáli, tak tiše šel, jak děcka první snění, jak smrt, jež v konec shladí vše, co v duši pálí, trud zaplaší a vnese zapomnění. Dny dávných radostí se z oka jemu smály, byl anděl to? – já slyšel křídel chvění – či žena, které na rtech duhy vášní vzplály, a které pustý život v eden mění? Sám nevím, zřím jenjen, kterak přelud stále mizímizí, a cítím, že to byl kdos blízký, čistý, ryzí, že květem byl na života pni holém. Já volal jej, on pouze rukou v pozdrav kynul, já poznal jej, když s mlhou večera teď slynul; to mládí mé šlo naposledy kolem. 33