GALEJE.

GALEJE.
Jak řadou kráčejí, já zřím je v duchu, z nich každý okovů svých vleka tíž, a v budoucího zla ponořen tuchu pod biče ranou sklání šíji níž, jak ptáku závidí, jenž v čistém vzduchu své trylky volně k nebi nese blíž, má štěstí, svobodu – ti trpkou práci – bič přeruší již další meditaci. Za dlouhou řadu takých těžkých roků přec nezrosila slza jejich tvář. Je posílilo v každém trpkém kroku, když pohlédli Naděje na oltář, že z krve jejich paží, hlav i boků jim přece jednou svitne spasná zář, že jitro, v kterém Smrt je ukolíbá, jim rány jejich zacelí a zlíbá. 22 A my, jenž okovů též nesem tíži, již na duši nám chmurný Osud dal, z nás každý trpělivě hlavu sníží a nese břímě tiše, jak je vzal. Ať nikdo k nebi spásy nepohlíží, přec žádný z nás též trpce nezalkal. Nač by se věru v oko slzy vlily, když není světla, v němž by zazářily? Tak oběma je nám jak zvěři štvané. Přec v konec oni šťastnější jsou nás. Jim v strasti té jak slední slza skane, jak slední reflex za obzorem zhas’, tou chvílí nové jitro vzplane, a z okovů jim křídla vzrostou v ráz. Až naší hmotě otevře Smrt brány, dál bude cítit duše staré rány. 23