SESTINA O ZAPADAJÍCÍM SLUNCI.

SESTINA O ZAPADAJÍCÍM SLUNCI.
Jsou stopy krvavé, jak zapadalo slunce, když opouštělo zde své květy, moře, hudbu, když sledně zaplálo tu v červáncích, v svých troskách, než zahalilo tvář svou v šedý závoj mlhy, by nezřelo zář hvězd, jež rozsvítí již večer, jež místo něho teď plát budou tichou nocí. A jistě dlouze zněl tou tichou, temnou nocí zpěv smutku, labutí, jejž v konci pělo slunce, než jeho slední tón pak zdusil šerý večer. Kraj celý zachvěl se, když uslyšel tu hudbu, jež moře brázdila a ztrácela se v mlhy a zanikala tam, zkad vyšla – ve svých troskách. Po cestě znavena v svých spočinula troskách, po cestě bez konce, jež byla bez hvězd nocí. Ji nikdo neslyšel a všude našla mlhy; v sled vrátila se tam, kde umíralo slunce. Ať venku tichá poušť, to mělo zas přec hudbu, v něm radost vše, vše jas a venku temný večer. 30 I v moje srdce kdys se tiše vplížil večer, a to v svých vzpomínkách teď klidně dříme, v troskách a dávno odvyklo již poslouchati hudbu, jež nikdy nezazní tou hrůzně tichou nocí. Tak zvolna noří se v tmu, hasnouc srdce-slunce bez síly rozetnout kol sebe husté mlhy. Přec něco zaplálo v ty jindy pusté mlhy a nebyl bezhvězdný tak zcela jeho večer. Cos náhle vytrysklo jak nad rákosím slunce, a růžnou lilo zář po chmurných jindy troskách, již nelze potlačit ni nejtemnější nocí: mé srdce našlo zpěv, své světlo i svou hudbu. Leč když jsem poslal v svět tu skromnou svoji hudbu, jak slunce vysílá svůj reflex v pozdní mlhy, bez echa vyzněla, jak vítr skučí nocí. A v konec vrátila se přec v můj klidný večer. Tam silně vyzněla, byť brala echo v troskách. Ji v smrti zlíbalo zapadající slunce. Proč slunce zase ždát, když jednou vzešel večer, proč hudbu čarnou chtít, když jdeme tichou nocí? Kol mlhy bolesti... dál stojím ve svých troskách. 31