Z DOPISŮ.

Vladimír Frída

Z DOPISŮ.
I.
.....a podruhé své drahé řádky, jichž obsah, byť byl věčností, je pro mne vždycky krátký, ó, prosím, jinak jenom hleďte zase zakončit. Je těžko říci to, co nedá slovo, dá Vám jistě cit. Ty rány duše zcelily se, věřte, ještě málo, míň, nežli chápat můžete, než se Vám včera zdálo, a požár krve jedním pouze slovem zbaven pout, by z jizev těch zas mohl znovu, věřte, vytrysknout. Jak rty jen semknuté mi jizvy ty dnes připadají, jež výkřik ztlumený či úsměv ironie tají – – – II.
– – – – – – – – – – – – Když zmlkne v poli cvrček, v keři ptáci, tu bouře vše se z nitra echem vrací. Co ve dne zaniklo ve ptáka písni a to, co paprsk slunce v jitru tísní, že v základech až otřese to duší, Tvá spící hlava ve snu sotva tuší – – 51 III.
.....ano, zítra tomu bude rok, rok celý, jako moře, jako tisíc let, co byl jsem Vámi odsouzen a bez viny. Jak hluboko se do duše vryl onen den, ten pustý večer listopadu pod mrakem, kde vichr žluté listí zmítal v povětří a svítilny jím hasly téměř docela. Mou duši zlomenou jste zřela beze slov, však vycítila, jak to uvnitř bouří, vře, a v domněnce (promiňte ironii mou), že působívá někdy dobře reakce, v to mračno vrhala jste smíchu paprsek a zapomněla (v dobrém jinak úmyslu), že jsme-li ve tmě, bolí v oči světlo též. – – – – – – – – – – – – Však proč to píši Vám, že tomu dnes je rok? – Co rok, co roků víc, vše bude stejné zas, až ještě několikrát listí sežloutne a podobný zas přijde večer bouřlivý. Vy nad kolébkou sklánět budete svou šíj – já ve vichru tom jistě bloudit budu sám a naslouchat, zda něco zpět mi vrátí zas z těch slov, jež tehdy odvál v temnou dálku pryč. – – – Rok zítra tedy – – nechci více říci dnesdnes, jen: zítra lépe bavte se, než před rokem. 3./XI.
52

Básně v knize U břehu ztroskotaných: