RONDA.
I.
V Tvém oku viděl jsem vždy život celý,
vše, co nám úsměv dá i co vlas bělí,
vše tají se tam v šeru, v přehlubokupřehluboku,
i mládí zpěv, i vážnost v klidném toku,
i něha večera, i pohled smělý.
V něm skryto to, co prosí i co velí,
v něm místo pro blesk je i pro pocely.
Tak mír i sílu čerpám v každém kroku
v Tvém oku.
Já zřel je, jak se září smíchu stkvěly,
i slzou trpkou jak se pozachvěly
Tvé oči, jež mi plály mnoho roků.
V nich viděl jsem již vždycky příští sloku
i květ, jenž všechny rány tiše zcelízcelí,
v Tvém oku.
II.
Spal mou duši, spal již ve svém vášně žáru,
když ji pohřbít nemůžeš v svém lásky čaru.
Pryč jsou dlouhé noci, v nichž se ještě tuší,
jitra pryč, v nichž probuzení rve a kruší,
kdy jdem každou chvílí blíže již vstříc zmaru.
54
Čas, jenž nezná myšlenky, ni hmoty, tvaru,
drží nás teď neúprosně ve svém spáru.
Smiluj se, když jiní jsou již ke mně hluší:
Spal mou duši!
Život můj jak večer, jenž se halí v páru,
nezní v něm ni echo o minulém jaru,
soumrak, nezvaný host, sám již v bránu buší,
s myslí odevzdanou otevřít mu sluší.
Smrt ať naleznu v Tvé ruky vlídném daru:
Spal mou duši!
III.
Tvůj zrak se dívá slzou zarosen. –
Vzpomínám dávna, zaleť chvílí jen
myšlenkou na ten večer, duše snivá,
jenž jako pohádka nám dnes jen zbývá,
když Osudu vše zatím padlo v plen.
Já k oknu přistoupil a díval jsem se ven.
Kraj celý zlatým mořem zatopen,
a dvojí zář teď v jednu velkou splývá:
Tvůj zrak se dívá.
Tam na obzoru v dáli mřel již den,
ó, chvíle velká, krašší nad eden.
Tvá láska a kdes v poli cvrček zpívá –
ať v osud můj se kolem jenom stmívá,
stín slední v duši bude vyzlacen:
Tvůj zrak se dívá.
55
IV.
Pohádka tichá dávných mojich snů,
jež v zkřehlé srdce znova život dýchá,
teď matné slunce lepších ještě dnů –
pohádka tichá.
Toť pramen štěstí, který nevysýchá,
byť třeba pohleděl jsi k jeho dnu,
jím okřeje vždy pustá žití lícha.
Svůj celý život k její duši pnu,
toť hudba, jež v bouř života se míchá
a provází mne všude, kam se hnu,
pohádka tichá.
V.
V alej modřínovou, tratící se v dáli,
šli jsme prožít báji věčně novou.
Ptáci v hnízdu, hvězdy na nebi se smály
v alej modřínovou.
Hleděl jsem, jak mraky nebem plovou,
ale v srdci zářné sny nám ještě plály
i Tvůj zrak pod kšticí ebenovou.
Prchly chvíle, o něž jsme se vždycky báli,
přišlo to, co resignací zovou –
chápu, proč se ptáci, hvězdy smály
v alej modřínovou.
56
VI.
Jsem jako pták, jenž nemá hnízda ve větvích,
jenž s jitrem vzlétne volně modrých do oblak,
a s písní večer neklesnu do klidných lích
tak jako pták.
Jsem jako bludný bouřlivák, nad hlavou mrak
o závod s větrem letí mořských po pláních
a dívá se, jak ke dnu klesá slední vrak.
Jen poslouchat Tvůj bezstarostný lehký smích,
jít ruku v ruce, dívat se v Tvůj čistý zrak,
to byla tedy ona vina a můj hřích –
Nad vlnou Osudu a troskami snů svých
jsem jako pták.
VII.
„Sny, vidiny a v konec nic“nic,“ jsem děl,
když v jitru, naděj v srdci, v jasu líc
jsem vyjel, abych za svým cílem spěl.
Sám nevěřil jsem, řek’ to v žertu víc:
„Sny, vidiny a v konec nic.“
Leč obzor chmuřil se, čím dál jsem jel,
a haslo světlo Tvojích zřítelnic,
den vyzpíval se, ztrácel se a mřel.
Do moře hodil jsem vše, co jsem měl.
V sled na břehu se lilje smála vstříc,
já ruku vztáh’ – a utrh’ asfodel – –
Sny, vidiny a v konec nic – – –
57