U okna.

U okna.
Noc líbala mne rozehřátým dechem a ovívala horké moje čelo, noc, pozdní noc. Byl březen. Ze tmy čnělo zamžené město, jehož temným echem šumělo prázdno náměstí a ulic a snilo temno, do koutů se tulíc, a oddýchaly rozbořené valy a spěly vzdechy, které umíraly a jimiž kdosi volal o pomoc. Sám s těžkou lebkou, tich a bez myšlenky u okna dlel jsem, hledě v černou noc jak nad tím lidstva umlčeným ruchem, jež nudou mře či v nadšení dlí svatém, nad komnatami s hedvábem a zlatem i nad sklepy, kde zmírá plísně puchem hladový žebrák v cáry zahalen; nad různou láskou: k Bohu, ženě, břichu, nad tím, jenž cnosti každý světí denden, i nad těmi, již holdují jen hříchu, nad kastou chudých, boháčů a kněží nesla se tma jak velké moře vin. 38 Březnová noc. Vzduch měkký, vlahý, svěží. A v nitro mé se vtíral temný stín tak velký jako bledá závisť lidí a černý jako věčná jejich zášť. I zírám ven, kde oko tmu jen vidí, ten milosrdný jejich hříchů plášť a stín ten roste jako lidstva hněvy a černá v nitru jako pomsta jich. Zkad přichází? Má duše o tom neví. l naslouchám, však vůkol vzduch je tich. A přece tma se rozlévá v mém ňádru a tíží mne – jak stíny těžkých kvádrů Dantova Pekla. Venku taje sníh... Tich přemýšlím – však nepřicházím k jádru... PRAHA, BŘEZEN 1895.
39