V zahradě věků.

V zahradě věků.
Ah! les premières fleurs, qu’elles sont parfumées! PAUL VERLAINE (Poème saturniens.)
Byla’s oděna rouchem zázračné čistoty Mládí, velebné Nádhery, kterou jsi neznala jménem, v tvém vlasu chvěl se modravý amethyst rosy, hrající v slunku. Pojď... řekla’s tichounce, půjdeme v šedivé zahrady věků, v ony zakleté, do nichž se věšejí mlhy staletí, jich půda sežloutla závějí opadlých listů, chřestících vzpomínkami. Jejich terassy vlní se zástupy nyjících keřů, jichž květy jsou uvadlé čekáním dlouhým a marnýn a v stálé naději, která se lichou vždy jeví, pozvolna opadají. A dlouhé aleje táhnou se zahradou věků, dvě řady bílých sloupů z mramoru věnčí je se stran a jejich prostranstvím ve květu bílých třešní plíží se černé stíny. 59 Však jsou tam i trsy napuklých krvavých růží – toť sny jsou o štěstí, v nichž se tam srdce třásla – pojď, utrhnem každý po jedné růži s trsu a pak si vyměníme... To štěstí přináší, tak prý se blíží srdce – Pak půjdem ještě dál, kde lesknou se staré vody a v tichém rytmu houpají na svých ňádrech lekníny políbení. I ty si utrhnem – budou to první bělostné květy, v jejichž výměně přestanou bíti nám srdce a v jichž vůni staleté zazvoní stará píseň mladičkých duší, stará píseň, mládnoucí každým jarem v polibku prvním... PRAHA, KVĚTEN.
60