Blahá píseň.
(Sigmundu Bouškovi O. S. B.)
Nos deux coeurs, exhallant leur tendresse paisible,
seront deux rossignols qui chantent dans le soir.
PAUL VERLAINE (La bonne chanson.)
Náhle v dumný atom mé duše vtrysknula blahá píseň –
víš, to, drahá, vsunulas tiše ručku svou do mé dlaně –
celý akkord rozkvetlých tonů zavoněl nečekaně
bílou vůní májových zahrad, sepjatých květem.
Víš, to, drahá, vsunulas tiše ručku svou do mé dlaně
a z tvých retů poháru trysknul ohnivý pramen vína –;
jak když v loubí smuteční vrby slavíka trilek sletí,
tak se snesla do mojí duše ta blahá píseň.
Viď, že ano, drahoušku, v naší náladě spaly růže!?
Viď, že ano, dřímaly měkce v objetí těžkých vůní!?
však my oba, dojati mile dětskostí jejich tváří,
vášnivě je líbali na rty, až se nám rozplakaly...
A pak ona blažená píseň sletěla v moje nitro –
Pamatuješ, jak se nám tenkrát sklenula v duši duha?
63
Víš, to růže slzely v pláči, pršelo v jejich sadu,
ale u nás vyhouplo slunko, světlo nás zatopilo.
A v tom světle půjdeme alejí bílých květů –
rci jen, drahá, budou to květy akátů či snad liljí?
Eh – nač hádat v budoucno – jen když zavátím jižních vánků
květy v duších zavoní, s nimiž vtryskne tam blahá píseň.
PRAHA, KVĚTEN.
64