Ty růže nádherné...

Ty růže nádherné...
Ano, nádherné byly ty růže! Krvavá srdečka měly a ta srdečka třásla se jemně, chvěla se tiše a žhavě, touhou rozpitých polibků lásky duše těch růží se chvěly a jich drobounké růžové ručky vzpjaly se po mojí hlavě. Ony prosily, ty růže žhavé. Do snů mne zpájely vůní, ony prosily, abych je líbal, abych je horečně rval, abych všecku svou sílu a hloubku, která mi v pohledu trůní, vdechnul do jejich objetí náhlých, v nichž by se zachvěl náš sval. A v jich pohledu zahrály slzy, Smutek v nich cypřiše rozsil, když jsem nechtěl je urvat, těch květů, necítě Smutek jich vonný, (byl jsem tehdy zas vylhaně chladným, vůlí mou třásly se tony, v nichž se Rozmar můj se Srdcem přel a almužnu na citech prosil.)prosil). 67 A já nevzal jich, žhavých těch květů –- – Jak je mi líto těch růží – –! Já jich neurval, nepřižeh’ na rty, zašel jsem žhavý jich květ – Ó, jak zavoněl velký jich Smutek –! dodnes mé srdce se úží, když si vzpomenu nádherných růží rosou a vůní se chvět... ŽÁROVICE, DUBEN.
68