Dotknuti písní národní.

Dotknuti písní národní. (Jindřichu Š. Baarovi.)
Víš ji, duše má? Zářivou pohádku touhy, jak ji po moři houpavý větérek nes’? Měsíc omdléval, večer byl vlažný a dlouhý tak jako dnes. Víš to, duše má? Uhaslé večery snily v moři před námi, uspané písněmi řekřek, a z jejich oddechů vykvétal liljí květ bílý s lekníny upomínek. Bílé labutě v mystickém spřežení člunů v spánku plynuly v mollovém zladění strun tam, kde, duše má, z růžové mlhy až v Lunu tyčil se zlatý tvůj trůn. Znáš ji doposud, velkou tu pohádku touhy? Srdce bila nám, zladěna ve chorovod – večer světlý byl, mystický, vlažný a dlouhý, čluny když chvěly se v zrcadlech vod. – – – – – – – – – – 69 Zašly labutě jakoby po ránu snící! Čluny splynuly s růžovým závojem par – Tenkrát, duše má, chtěl jsem ti touhy pal říci ve vůni dalekých jar. Náhlý polibek smysly nám zčaroval ve sny a tu zhoupnul se hladinou zářivý ton – Jak když zazpívá v tajemné předtuše Vesny Velkonoc omládlý zvon. Píseň mluvila. Byla to nadšení chvíle! Ve snu, duše má, pálil mne polibek tvůj – V mlhách jásaly leknín a labutě bílé: Kde domov, kde domov můj...? Srdce vzrostla nám, vpad’ zpěv náš do pláče změklý, v městech pod mořem plakala stříbrná spěž – Bože, duše má... co jsme si tenkrát vše řekli, zda ještě pamatuješ...? PRAHA, ČERVEN.
70