Duo.

Duo.
V ztrnulém černu příšerných skal, kde bahnité vířily tůně, dva Hlasy mystické ztlumenou chvěly se písní... Hlas Duše milenky básníkovy:
Miláčku, lekám se... Poslední prchly nám vůně...! SlyšíšSlyšíš, jak z bahnitých tůní volají hlasové přísní...? Přitul se... cítíšcítíš, jak nitro mé stůně a jak se city mé hrůzou našeho okolí tísní? Slyšíš ty výkřiky!? Jak se vše vzdouvá a láme a tříští!? Slyšíš ta Prokletí tajemných hlasů, které se pod bahnem honí a jež se provalí ven a rozprchnou v daleká Příští, by lásku zhnusily dnešní a báchorky spřádaly o ní...? Miláčku, lekám se... Slyšíš ta hluboká hřmění...? Hlas Duše básníkovy:
Ne, drahá... nechvěj se... To jen tak vody se pění – Já hrůz těch neslyším... Kdos Velký v nitro mé bílé Aeola zavěsil harfy a struny jich stříbrně potáh’, 71 bych hukot orkánů neslyšel v původní síle, však abych vnímal jej v sladkých a jásavých notách... Hlas Duše milenky básníkovy:
Miláčku, děsím se... Hle, dým jak z bažin se vznáší...! Zříš černé durmany v kotoučích zmijí se houpat na vodách příšerných... vidíš ty festony poupatpoupat, jak mámí vůní svou ve skalách nad hlavou naší...? Ó, blíž pojď... chvěji se smutkem... za hluku přílivů stálých leká mne dým a děsí mne z močálu rostoucí kalich... Ó, blíž pojď... zříš ten trs chobotů děsivě spletlýspletlý, jak na nás dívá se žhavými světly? Hlas Duše básníkovy:
Ne, drahá... nechvěj se... To sny ti přízrakem zkvetly... Já hrůz těch nevidím... Zázračný duhový krystal Kdos Velký v Lásce Své před zrak mi schystal, by hnus a bahno a příšerná dramata žití se ve mne promítly v obraz, jenž hřeje a svítí... To Jinoch světlý, hle, s nádhernou lodicí přistál u břehů v lilijích... Pojď, půjdem’, sednem’ si do ní – slyšíš jak lýry zvuk o skály zvoní –? Pojď, drahá... poplujem’... Zdá se, že světlo tu hasne... Pojď... k nebi dívej se... hle, jak je velké a krásné...! PRAHA, LISTOPAD.
72