FANTASIE LETNÍHO JITRA.

František Sekanina

FANTASIE LETNÍHO JITRA.
V růžových jitrech, kdy ještě ptáci spějí a mlhavé rybníky potichu zpívají, ó, dítě milené, obcházím potají kol zámků zřícených, obrostlých staletým houštím, zelené pupence lilijí hladím v panenských zahradách, podobných zlaté Tvé duši. Jde světlo do zahrad – to slunko začíná stoupat a písně rybníků počnou se do mlh ztrácet, z pupenců lilijí tisíce bělostných poupat za slunkem vyskočí – –: oh, dítě, hodina přišla, kdy v rosu usedám na březích vod, ve struny loutny své potichu uhodím, aby se rozpěly ve chorovod – – – Jsou mlhy, k nebi jdou – – za nimi duše má – – vysoko nad nivy k nebi se nesem, z hluboka jásají vzbuzené lilije, z daleka zaznívá ptačí zpěv lesem, z hluboka, z daleka mlhy k nám spěchají, blizounko k nebi juž –: vidět juž andílky, průsvitná křidélka mají!..mají!... „Andílku!, zavolám – Holoubku, dušinko!“ – – – v náruč mi přiletíš, zulíbáš oči, rozkošná, blankytná křidélka máš... „Holoubku, andílku...!“ Mlhy se ztrácejí, z hluboka, z daleka lilije voní, kol zámků zřícených v staletých houštinách bělostné víly se honí... 46