POLEDNE U MRTVÝCH.

Michal Mareš

POLEDNE U MRTVÝCH.
Slunce je vysoko nad hlavou. Krátký stín: Blíží se poledne. Hrobníkův hoch škádlí čubku toulavou. Když se tak člověk rozhlédne, co života kolem hřbitova. Prodejny květin, oleje, svíček, skleněných koulí na konci tyček, pomníků, věnců a stuh. „Spi sladce“ nápis ampulí „Na Shledanou.“ (Ti, kteří tam spí, nemyslí na návrat.) Od železných vrat podél hřbitovní zdi, zahrady, zahrady, zahrady, kolem drátěné ohrady. Hoch za plotem ústa špulí: „pane, dejte mi růži.“ Zahradník podá mu jiřinu. Uprostřed silnice tramway jezdí. Sklady žulových pomníků, 67 pomníků z mramoru. Veselý cinkot ocele, dlát, přelétá z dílen kameníků na klidný hřbitov. Mladá děvčata vesele pějí, z kropicí konve zalévají hroby, krásné zelené sady. U kaple sešla se k obědu skupina hrobníků, nosičů mrtvolmrtvol, a naslouchají zedníku, o komunismu. A všichni sdílejí jeho zásady. Vůz černý u železných vrat. Ti kdož šli spát, nemyslí na návrat, vy klidné zelené sady. Na věky žijí zásady! 68