Pojď naposled.

K. Egor

Pojď naposled.
Miláčku, pojď naposled ke mně....mně... Ó, rád bych se vyplakal na bílých Tvých prsech, rád bych Ti řekl, že šílím a ve snech umírá každý můj den. Pojď, Miláčku, já rád bych se vyplakal; a Ty miluješ děti, jež trpí... Či ztrávil jsem bolestí celou Tvou lásku? A není juž jediné krůpěje vína v Tvém srdci? Tys přeci ke mně se vracela vždycky, i tenkrát, když láska dosnila věčnost svých snů. Pojď, ó pojď, bych naposled v polibcích hořel a vyplakal všechnu svou bolest na prsech Tvých bílých... Chci naposled Životu zhrdání do tváří vzkřiknout, chci naposled vylíbat růže Tvých znavených retů, neboť sesládne Smrt, (jsem přesvědčen jistě,) když zastihne poslední vzplanutí mé duše v náručí Tvém, v loktech Tvých měkkých a teplých, na prsech Tvých bílých... 13