Episoda.

Episoda.
I. Já ani jména Vašeho jsem dobře neznal, já skoro nevěděl, kde přebýváte asi, a nedovedu říct, jak mohli jsme se poznat. Jak románová episodka připadá ta láska: vše náhodou a mimochodem přišlo. A víte, slečno, též, že miloval jsem jinou právě, a mluvili jsme o ní spolu a líčil jsem Vám její krásu, duši, své city k ní jsem zpíval Vám, Jí zůstal jsem věren, Vás však miloval jsem také. Ač nemohu dnes pochopiti všecko, přec pravdou je, co zpívám nyní: Jak výkřik jeden byla naše láska veliká a krátká. Jak matky výkřik radostný, jež ztraceného syna vítá, jak vítězných vojsk výkřik divoký a nadšený, a zoufalý jak výkřik tonoucích, kterým pomoc není. 29 II. Dnes po čase když o lásce té rozvažuji, když sestoupil jsem ke dnu svojí duše, a shlédl zřídla vznětů, z kterých láska tryskla k Vám, dnes mohu říci: Byl to zločin. Jak na divadle promyšlená scéna vede k činu, tak já si zahrál divou komedii. A věděl jsem, jak zkončí hra. Jsem klidný však a nelituji skutku. Já dluhoval ten zločin svoji lásce, Vy obětí Jste byla pro Ni, a oběť Vaše pomstila tu všechnu bouři a neklid, žaloby a slzy, jichž příčinou ta první láska byla. Jen o jedno Vás úpěnlivě prosím: „Mně odpusťte a mějte slitování.“ 30