Oh, Evo...

Bohuslav Květ

Oh, Evo...
Oh, Evo, kdybych jen věděl, co ve mně vzbudilo dnes touhu po tvé blízkosti! Věř, smyslnost to není. Ta leží mrtva a nehybna, tam dole, pohřbena nezdobným imperativem železné Vůle, jež vědoma si své moci. Ne, smyslnost to není! Ale vím už, vím... V zápasech nerovných já často umdlívám a víra mizí v příští Vítězství, když rozjitřených psů zběsilé vytí Nocí otřásá. Ach, mohla bys mě, Evo, potěšit a sílu v údy vlít a víru do srdce? Ne, nechci tělo tvé, ač obdivuji je, jak malíř na model se asi dívá, však úsměv tvůj chci mít, ten úsměv sílící, velikých úsměv žen a svatých milenek, jež krev kdys stíraly s čel mučedníkům Polsky... 17