Němý smutek.

Bohuslav Květ

Němý smutek.
Noc. Jdu v zamyšlení hlubokým, němým lesem. Nad vrcholky stromů veliký měsíc plá a hází pohádkové barvy na zrosenou půdu. Jdu sám, ponořen v nitro své. Ó, v ňadrech mých to zraje... Dozrává... Odvěký smutek Člověka tam uzrává... Ta nesnesitelná němota lesa i rtů mých! Oh, rozburácejte se konečně juž, vy staří obři, zoufale nehybní a němí! a, Smutku v mých ňadrech, prolom juž všechny hráze a zaplav Hory a Lesy a Moře a zaplav pekelným řevem Ničení ten tupý a zbabělý, prokletý Svět! 61