PO SARAJEVSKÉM ATENTÁTU

Josef Mach

PO SARAJEVSKÉM ATENTÁTU
Ponurý na vše padá stín, když nad říší se připozdívá a přízrak staletých už vin se oknem do Schönbrunu dívá. Oknem se dívá do paláce, kde na svých předků chladném trůně uvadlý, sešlý sedí vládce. Duše i tělo něčím stůně. Tělo se zvolna rozkládá a duší těžká chmura táhne. Rozvratu dusná nálada v ledové srdce časem sáhne. Vzpomínka za vzpomínkou vstává a v každé krev se temně míhá. A unavená klesá hlava. A v tmavém koutě Smrt už číhá. CoCo, přízrakupřízraku, chcešchceš, neznámýneznámý, zde v podvečera mého chvíli? Zní výstřely.... To bratra mi v Mexiku tenkrát zastřelili. Já ničím nebyl ušetřen: Má vina to? Či cizí vina? Je pravda to, či je to sen, že měl jsem kdysi také syna? Vládce se nehne skloněný 15 a nepohne se ruka zvadlá. V tmu svítí pilník broušený, pod kterým Alžběta kdys padla. A zvolna z kouta setmělého Smrt záludným se krokem zvedá. A k vládci jde a vedle něho na habsburský trůn tiše sedá. A on ji vedle sebe tuší, je zvyklý jejímu již zjevu. Výstřely málo jen ho vzruší, jež rozlehly se v Sarajevu. Pod kletbou svých i starých vin staleté svojí dynastie se Smrtí řídí, vládce stín, osud dvojité monarchie. – Pohaslým zrakem zkaleným se v temné prázdno věčně dívá. A cítí, jak vše hyne s ním. A nad říší se připozdívá. (Chicagská „Svornost“Svornost“, 1. VII. 1914.)
16