ČTYŘI OSMNÁCTKY.
1618.
Praha jedná bez vší etikety,
na respekt a úctu nedá nic.
S oken hradu královského letí
páni Slavata a Martinic.
Starý hrabě z Thurnu na kůň sedá,
do Vídně si pro pomsty jde daň.
Na obzoru ponuře se zvedá
jako hrozba bělohorská stráň.
1718.
Pohřební nám hrany odzvonili,
míru už nám vzali na rubáš.
Hrůza, tma a beznadějnost zbyly
v krajích, jimiž kráčel Koniáš.
Kde byl dříve pánem, pouta musí
nésti národ, oloupen a chud.
Temná půlnoc mrazí vše a dusí.
Jitra zásvit nezřít odnikud.
66
1818.
Rodnou nivou jarní vánek letí.
Nese zvěst, že konec spánku jest,
v nějž byl národ zaklet po staletí,
česká lípa že zas začla kvést.
Hlouček vlastenců se tiše těší,
že se vrátí sláva starých dob.
Málo je jich. Zhynuli by Češi,
kdyby na tu hrstku spadl strop.
1918.
Konec všemu ponížení, hoři.
Konečně zde den je odplaty.
Pod úderem českým již se boří
habsburský dům bídný, proklatý.
S Hradčan prapor svobody zas vlaje.
Minulost se ve prach rozpadá,
zatím co se vrací v české kraje
nových Táboritů armáda.
(Chicagské „Jednou za čas“, listopad 1918.)
67