PROCHÁZKA ZIMNÍ.

PROCHÁZKA ZIMNÍ.
Plá město v prudkých světel tanci ve večer plný dissonancí. Osvětlenými ulicemi jdu ve sny zahrabán a němý. A jak jdu s myšlenkou svou temnou ulicí dlouhou, všude se mnou jdou naděje a pochyby. A svět se mi nějak nelíbí. V sněhový příkrov se New York stápí a na duši padají mrakodrapy. Jdou sličné ženy i muži sliční, na tvářích masku prohibiční. Divoce křičí světla firem. Broadway se hemží lidstva vírem, jež jako řeka sem tam pluje. Amerika se roztahuje v nevkusných, velkých liniích jak velká ctnost a velký hřích. A z elektrických gramofonů zní hudba náhražkových tonů. Jak impertinentní otázky řvou pohyblivé obrázky. 77 A stranou toho ruchu všeho v hlubinách parku setmělého ironicky a mysticky ční starý obelisk egyptský. A stranou hluku, jenž vše drtí, se hádají lidé v české čtvrti a ptají se znovu bezpočtukrát: Kam šly ty peníze? Kdo je ukrad’? A stranou mimo tuto vřavu, kdes lodi plují ze přístavu přes moře za nočního šera. Která mne vezme sebou, která? A do Evropy jak plují lodi, každou z nich vzpomínka vyprovodí, vzpomínka na to, co za mořem zbylo, co trápilo kdys a co bylo milo. Kde je to vše, co tehdy jsem snil, když ještě jsem mladý a hloupý byl? Teď dávno už starý a hloupý jsem. Pryč je, co bývalo před časem. Svět dávno už tak krásný není, jak býval v mladosti zabarvení. Ať hledím kol sebe na cokoli, cítím, jak tísní vše, jak vše bolí. 78 Svět celý nějak je pomačkaný, pln ostrých ostnů a samé hrany. Bůh měl by Flatiron Building vzít a svět trochu srovnat a vyžehlit! (Newyorský „Čechoslovák“Čechoslovák“, 28. I. 1920.)
79