NOSTALGIE.

Josef Mach

NOSTALGIE.
Když člověk v cizině čas delší žije, tu zachvátí ho časem nostalgie. Mně stává se to. Za takových chvil na vlast svou myslím, v dálce tří set mil. Na osoby, jimž říkal jsem kdys „drazí“, na literaturu a české mrazy, na naši politiku, na přátele, nevěrné lásky, věrné věřitele. V politice jsme po marné teď práci přijali stanovisko vyčkávací. A jak už to tak v politice chodí, to čekání nám aspoň neuškodí. Též věřitelé zasluhují zmínky. Ti mají na mne hezké upomínky. Jen, Bože můj, – se modlím v závětří – kéž svými upomínkami mne ušetří! 41 Když vzpomínám na dobrodince tyto, přiznám se, bývá mi jich časem líto. Musili též, ač s velkou indignací, zaujmout stanovisko vyčkávací. A bojím se – ač věc tu nepřeháním – že přivedou to s tím svým vyčkáváním (tušení jakés pořád mi to říká) k týmž koncům jako česká politika. 42