POVÍDKA O KRÁLI ZLODĚJŮ.

Josef Mach

POVÍDKA O KRÁLI ZLODĚJŮ. I.
Též já jsem kdysi býval šťasten, však doba ta je vzdálená. Dva roky jsou již tomu. V čas ten se smála na mne Štěstěna. Já myslil tehdy, všecky světy a celá zem že patří mi. Jen pro mne kvetly růží květy s vůněmi opojivými. Jen pro mne tehdy hvězdy plály (dnes těžko se to vylíčí!), jen pro mne písně zaznívaly slavičí. Ó, žil jsem tenkrát přeblaženě. Přirozeně v lásce k ženě. Jevištěm lásky mojí byla ona zastrčená rakouská garnisona, 43 kam byl jsem přidělen ke sboru dobrovolnickému, jak známo asi je, ke druhému praporu x-tého pluku infanterie. Ostatní jednoročáci, co se mnou sloužili císaři, sešli se ze všech různých zemí: Němci a Češi, Poláci, Vlaši a čtyři Maďaři. (En passent: Mezi těmi byl jeden mládenec, s nímž jsme se málem stříleli pro jakous čestnou věc. Však poněvadž jsem zbabělý, nemohli jsme se bít.) Pak jeden Srb a jeden Žid a jeden realista.*) A zkrátka, společnost ta čistá vypadala v pravém smyslu slova jak učiněná archa Noemova. ______ *) Realisté jsou hodní lidé, z nich mnohý mnoho rozumí. Však na vojně, když k tomu přijde, execírovat neumí.
44 Vojna celkem ušla. Měli jsme hejtmana Springinbuschla. Tento představený byl všeobecně oblíbený. Vojáci všichni připraveni byli jít k vůli němu do vody v tu chvíli. A vskutku o něm vyprávěli, že jen k vůli němu před měsíci pěti se jeden vrh’ do řeky Adiže. Nemohl prý to déle vydržeti. Vojna je vůbec cosi krásného, to musí přiznat každý bez poznámek, třebas by čeť hraběte Tolstého neb to, co píše Fráňa Šrámek. Ó krásná dobo prudkých vzplání, kde tvoje mocné kouzlo je, kdy každičký z nás bez váhání byl ochoten jít do boje! Kdy odvahou se duše chvěly závratným jaty slávy snem, kdy v duchu jsme se býti zřeli budoucím Napoleonem. Zde začíná má historie. Tam jsem to krásné děvče měl. 45 Jmenovala se Stefanie. Já anděla v ní přímo zřel. A nemýlím-li se, tedy vskutku jsem viděl jí jednou zpod živůtku dvě andělská křídla se bělati. Vzdor chytrosti ženské přeci jich nedovedla schovati. Ale to nepatří k věci, kterou chci vypravovati. Stále jsem myslil jenom na ni, stále jen na ni myslil jsem. Za noci loupila mi spaní, ve dne jak ve snách chodil jsem. Ve dne jsem býval šťasten a říkal jí roztoužen: „Du bist wie eine Blume so rein und hold und schön.“ V noci jsem býval smuten, vzdychala dušička má: „Deficiente Stepha – deficit omne – nia.“ Já dlouho nosil v srdce skrýši tajemství svoje ukryto, 46 až konečně, jak tuto píši, jsem děl k ní slovy těmito: „Má krásná slečno, vyslyšte mě, angelo mio, ma très chére! Já přicházím k Vám z české země. Ta leží odtud na sever. Tam citronu květ nerozkvítá, temného loubí ve stínu tam zlatá oranž nežhne skrytá, a neční haluz vavřínu. Tam obloha se klene smutná nad zemí věčně zamlklou; víno, jež zde tak sladce chutná, má v Čechách příchuť zatrpklou. Vždy pod mrakem v tom divném kraji, co jinde září slunce jas. Když tady pomeranče zrají, je v Čechách zima, sníh a mráz. A když tam všecko mrazem dýše, je jinde pěkná pohoda,pohoda. Když jinde drama Ibsen píše, u nás je píše Svoboda. 47 Ký tedy div, že při tom klima nepříliš teplém během let proměnila ta tuhá zima mé srdce v tvrdý, chladný led. Však kůra ta se prolomila pod teplým sluncem Italie. A zázrak ten jste způsobila jenom vy, slečno Stefanie. Učiňte zázrak ještě větší, můj černovlasý anděli! Mám rád vás (dím to prostou řečí), též milujte mne, chcete-li. Doufám, se svými studiemi že za dva roky hotov jsem. Vás, nejkrásnější mezi všemi, si odvezu pak v českou zem, kde citronu květ nerozkvítá, temného loubí ve stínu kde zlatá oranž nežhne skrytá a neční haluz vavřínu. Budeme šťastni v dálné Praze, ta leží odtud na sever. 48 Jede se tam po jižní dráze, Tyrolskem vzhůru přes Brenner.“ Já nevím, co jsem všecko mluvil dále, a můj anděl, děcko neskonalé, jak evangelium mi věřila. (Takové řeči přirozeně se musí líbit každé ženě.) Pak rodičům se svěřila. Rodiče na návrh můj věru nemohli přec odvětit „Ne“, neb také štěstí pro jich dceru se sotva kdy už naskytne. Já tehdy prvně v žití svém radostně chápat začal jsem života smysl, krásu světa. Svatba měla být za tři léta. 49 II.
To pravda je: Co na člověka strastiplného v žití čeká, tomu se nikdo neuhne. Neb člověk myslí – Pán Bůh ne. Zatím, co já jsem žil tak klidně a v blahu velikém, jednoho jitra přijel z Vídně expresním rychlíkem jakýsi cestující s kufry čtyrmi. Zástupce to vídeňské firmy, jenž právě tudy cestoval. Sigismund Müller se jmenoval. Pružnými kroky jako k tanci perronem kráčel mladík tento, zjev dýchající elegancí. Ubytoval se v hotel Trento. 50 Dělal zde dobré obchody, až jednou, z čisté náhody, zřel Stefanii v divadle v parterru sedět v sedadle. Dávali právě „Rigoletto“. Jak známo je, v opeře této arie známá zpívá se: „Donna è mobile...“ Co v této písni pravdy je, jsem zvěděl krátkém po čase. Okamžitě k ní láskou jat a zmítán sladkým nepokojem, hleděl s ní známost navázat. Učinila naň dobrý dojem. Nenosil dlouho v srdce skrýši tajemství svoje ukryto, však záhy k ní, jak tuto píši, promluvil slovy těmito: „Slečno, jak mne zde vidíte, zajisté nevíte, kdo vlastně stojí před vámi. Jsemť vám posud neznámý. Své jméno chci vám ihned říci: Sigismund Müller, cestující, 51 zástupce firmy Karfunkelstein & syn, továrna na voňavky a stearin. Já křesťan jsem a Rumun rodem a přijíždím sem za obchodem. Já cestoval světem velice. Byl jsem taky v Africe. Tři roky tomu právě nyní. Tam koupil jsem si otrokyni, černošku malou, třinácti roků. Ta spávala vždy na rohoži v bázni boží při mém loži.“ Na to řek’ s pohnutím v oku: „Slečno, též milenku jsem měl, anděla přímo jsem v ní zřel. Mé štěstí bylo krátké, bohužel. Můj anděl rozpjal bílá křídla a odlét’ v nadpozemská sídla. Umřela loni. A mně zbyla pouhá touha po ní. Slečno, vy jako ona vypadáte. A když vás tak déle pozoruji (vy se jí docela podobáte), tu pozoruji, že se zamiluji do vás. Neboť mám-li milovat zas, nemohu milovat než vás, 52 slečno. Váš vlas je plný krás. Já nepohléd’ na ženu od loňska. Však na vás když hledím, vy se mi zdáte býti dcerou Žaponska. Vskutku jak Žaponka vypadáte. V Žaponsku byl jsem několikráte v obchodních záležitostech. Prosím vás, při mých známostech člověk projde hned celý svět poměrně v krátkém čase. Je mi teprv pětatřicet let. Však nyní zdá se, že jsem toho vagabundství syt. Chci konečně v klidu žít, chci se oženit. Veliký obchod v Miláně si založím, anebo ve Vídni. Po vašem boku, slečno, oddaně chci strávit řadu šťastných dní.“ Já nevím, co dále mluvil všecko, a můj anděl, lehkověrné děcko, mu věřila jak evangelium. (Takovou řečí okouzlena být musí, myslím, každá žena.) Pak svěřila se rodičům. 53 Ti neměli nic proti tomu, do svého pozvali ho domu. Müller se všeobecně líbil, manželství Stefanii slíbil a všecky možné krásy světa. Svatba měla být za půl léta. Pak odjel rychlíkem expresním a srdce Stefanie s ním. Já z toho nic se nenadál a ve svém pošetilém klamu dál Stefanii miloval jak ztělesněnou krásu samu. To mohu říci: Nechoval jsem k ní podezření ani stín. Když on k nim chodil, myslíval jsem, že nabízí jim stearin. Však po tom čase za pár neděl v kavárně odpůldne jsem seděl a v novinách jsem četl v „Směsi“, že polapen byl v Pešti kdesi kýs cestující obchodní, z něhož se později vyklubal podvodník mezinárodní. Sigismund Müller se jmenoval. 54 Je prý to vlastně lupič starý, znám též co hrabě Lahovary, též Jiří Manolesku, markýz Anguiliére bývaly jeho noms de guerre. Potrestán byl již vícekrát, poněvadž virtuosně krad’ po hotelech a restauracích a v klenotnických obchodech, v privátních bytech i rychlovlacích, taky v bankovních závodech, nemluvě o četných podvodech a dluzích. Vůbec prý v kriminálních kruzích pod jménem „krále zlodějů“ je znám. Dovedl získat si lásku dam a proto vymyslil sobě plán zvláštní v poslední době. Žen smysl veliký pro krásu znaje a lehkověrnost bez mezí, jim sňatek slíbil, lásku předstíraje, pak ujel pouze s jejich penězi. A v řadě jeho obětí, jak zjistila je policie, bylo mi možno viděti též jméno slečny Stefanie. Mně v okamžiku tom se zdálo, že celý svět se na mne shroutí. 55 NevímNevím, co by se bylo stalo, kdybych se neznal ovládnouti. Však k Stefanii když jsem přišel a veselou ji zřel jak vždycky a s jejích krásných rtů jsem slyšel ten její smích, tak melodický, tu náhle ztichl jsem jak děcko, a bez hněvu a výčitek jsem klidně vyprávěl jí všecko a na konec jsem vážně řek’: „Měla jsi si ho přece vzít, mohla jsi královnou už být.“ Ona to s pláčem pověděla matce. Já zatím poroučel se krátce. Proti osudu mocné zlobě se člověk těžko bránit může. Resignovaně řek’ jsem sobě: Zde nemohly by kvésti růže! Velká se se mnou stala změna. Jak nepatřil bych do světa, chodil jsem jako učiněná postava prince Hamleta. Mimo mne žití tepna vřela, ale já pranic neslyšel. Konečně abych nezpust’ zcela, jsem přece mezi lidi šel. 56 Ve staré krčmě „stella d’oro“ v odlehlé, pusté ulici scházívali se denně skoro přátelé dobrovolníci. Při sklenkách vína červeného tam dlela chasa bohaprázdná, z oltáře, z krbu rodinného i z trůnu dělala si blázna. Tam tedy jednou jsem si zašel za podvečera májového, bych ztracený klid zase našel při sklenkách vína červeného. Však nebyl jsem dřív veselý, až svěřil jsem se příteli, jehož jsem nejvíce ctil, ježto už kaprálem byl. Ten řekl: „Z toho by byla hezká fraška a nebo humoreska. Ty bys v ní byl ten živel komický,“ podotkl ještě cynicky. To bylo příliš. Po tom po všem já teprv nebyl vesel ovšem. Štěstí ještě, že v léta sklonu jsem opustil svou garnisonu. V císařské šli jsme manevry a to byl konec celé hry. 57 Ten čas už dávno je ten tam, v civilu všedním dávno žiji, však často sobě vzpomínám na Müllera a Stefanii. Zvlášť v noci, nemohu-li spáti, se v duši vzpomínka ta vrátí. Dumavá půlnoc nad městem když ležíleží, přetěžké chvíle jako hlemýžď plynou. Ze vzdálených i blízkých věží hodina bije za hodinou. Zarudlé oči spánek míjí. Zřím v duchu Stefanii a vedle ní jako příšera týčí se do šera postava Sigismunda Müllera. Král a královna zlodějů! Od těch dob už se nesměju. 58

Básně v knize Robinson Krusoe: