Čekání.

K. Egor

Čekání.
To umírání věčné znavilo mou duši. Den jitrem každým shroutí se v třesoucím omámení a čekám den příští, že přinese pozdrav zelených břehů splněné touhy. A čekám, zmítaje se na loži vysílených muk a příští den přichází s týmž smutkem v spálených očích, v jakém sešílel prožitý včera, mně vzdálený celými věčnostmi minulých žití. A nevímnevím, co bylo včera, co myslel jsem, co cítil, ...proč neumřel již... Jen tolik vím, bylo to třeštění v pláči, smutek večerů zlomených žití, agonie rozsáhlé a řídké touhy a jako dnes: Umírání... 40