Horla.

K. Egor

Horla.
Slepá noc. – Myšlenky, síly a touhy nevíneví, kam letí... ...Ticho zdvihlo mou lebku a železem žhavým rozdírá krvavý mozek. Oh! Jak to syčí, syčí! ...Všechny věci kol strnuly v hrůze a poslouchají sykot. I stěny! I stěny, jež uvykly dávno přec tichu, i zduseným nářkům trpícího! Někdo zaťukal zlehýnka v okno... Jak jsem rád! – (Halucinace ticha, jsouc vyplašena ťukáním, ulétla z duše.) Pohlednu v okno. Obrovský, černý bod noci vyvaluje na mne své prázné oči. Zaťukal zase. – Kdo!? – Odpověď v tichu zůstala viset. Železo syčí v mém mozku. – Syčí, syčí! – Schoulím se pod okno a budu čekat. Klid oddaný vesnicí táhl, několik osamělých oken, politých žlutavou září mdle hořícího světla, házelo ustydlý lesk do zmrzlého sněhu a v dálce zavyli zdlouhavě psi... 44 Konečně! – Přichází Kdosi. (Ne, nemohu se mýliti, slyším vrzání sněhu.) – Rána v okno. Sklo s řinčením stříklo mi v čelo, a cítím, jak teplá má krev oči mi zalila. Chci vyskočit rozbitým oknem a chytit Ho v týle, ale, můj Bože! okno je celé a pod ním nestojí nikdo. Jen psi zavyli divěji a v osamělých oknech pohasl ustydlý lesk... 45